ještě na zahradě před domem. Rozhodně mě ale zarazilo, že ještě nebyl vyložený. Asi tak čtvrtina věcí stála na verandě – čalouněné křeslo, kovová kuchyňská židle a velká krabice s šatstvem, nahoře otevřená. Druhá čtvrtina se nějak musela naskládat do domu a zbytek zůstal v přívěsu. Děti měly klacky, bouchaly s nimi do přívěsu a lezly jeho zadními dveřmi sem a tam. Po jejich mámě a tátovi nebylo ani památky. Ve čtvrtek jsem Marstona zase uviděl na zahradě a připomněl jsem mu, aby přehodil tu jmenovku na schránce. „Jo, já už to musím udělat.“ „Žádný spěch,“ řekl jsem. „Když se člověk nastěhuje do novýho domu, musí se postarat o hromadu věcí. Ti, co tu bydleli před váma, Coleovi, odjeli jen dva dny před vaším příjezdem. On šel za prací do Eureky. Bude tam na Správě myslivosti a rybolovu.“ Marston si uhlazoval vousy a díval se jinam, jako by přemýšlel o něčem jiném. „Budeme se teď vídat,“ řekl jsem. „Na shledanou.“ Zkrátka a dobře, on tu jmenovku na schránce nevyměnil nikdy. Po nějaké době jsem na tu adresu cosi nesl a on řekl něco v tom smyslu jako: „Marston? Jo, to je pro nás, Marston… Já už tu jmenovku budu muset vyměnit. Vezmu si plechovku barvy a prostě přetřu to druhý jméno…, ty Coleovy,“ a oči mu neustále těkaly sem a tam. Pak se na mě podíval jakoby po očku a jednou dvakrát se zatahal za vousy. Ale jméno na schránce nikdy nepřepsal, a já nad tím po čase mávl rukou a nechal to být. Člověk zaslechne všechno možné. Několikrát se ke mně doneslo, že je bývalý trestanec, podmínečně propuštěný, a do Arcaty přijel, aby vypadl z nezdravého prostředí San Franciska. Podle této verze byla ta žena jeho manželka, ale dítě nebylo jeho ani jedno. Podle jiné historky spáchal nějaký zločin a tady se skrývá. Ale tomu skoro nikdo nevěřil. On prostě nevypadal jako kriminálník. Nejhroznější byla verze, které věřilo nejvíc lidí – nebo se alespoň nejvíc rozšířila.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225032
Podle ní byla ta žena narkomanka a manžel ji sem přivezl, aby se svého návyku zbavila. Za důkaz většinou posloužila návštěva Sallie Wilsonové – Sallie pracuje pro agenturu Vítejte v našem městě. Zajela k nim jednou odpoledne a později vyprávěla, že na nich, čestné slovo, bylo něco zvláštního, hlavně na té ženě. Ta prý jednu chvíli seděla a podle všeho napjatě poslouchala, jak Sallie rozkládá, ale hned pak vyskočila, když Sallie ještě povídala, a začala pracovat na nějakém obraze, úplně jako by tam Sallie nebyla. A taky jak se mazlila s dětmi, pusinkovala je, a pak na ně najednou začala bez zjevného důvodu ječet. No už jen jak vypadaly ty její oči, když se k ní přišlo blíž, vyprávěla Sallie. Jenže Sallie Wilsonová pod pláštíkem uvítacích služeb už řadu let lidi jen špehuje a strká nos do jejich věcí. „Těžko říct,“ musel bych odpovědět, kdyby se mě na ně někdo zeptal. „Kdo do toho vidí? Kdyby aspoň teď šel dělat.“ V každém případě se mi to jevilo tak, že v tom San Francisku měli nějakou pořádnou patálii, ať už to bylo cokoliv, a tak se rozhodli, že tomu ujedou. Ale proč si vybrali zrovna Arcatu, to je záhada, protože hledat práci určitě nepřijeli. Prvních pár týdnů to s jejich poštou nestálo za řeč, jenom reklamní letáky od Searse a Western Auto a tak podobně. Pak začaly občas chodit dopisy, tak jeden dva týdně. Když jsem šel kolem, někdy jsem jednoho z nich viděl u domu, a někdy ne. Ale děti tam byly vždycky, běhaly mezi domem a zahradou nebo si hrály na sousedním prázdném pozemku. Samozřejmě že už od začátku to nebyl zrovna ukázkový dům, ale když už tam nějakou dobu bydleli, všude vyrazil plevel, a tráva, pokud nějaká zbyla, zežloutla a uschla. Dívat se na něco takového nikoho nebaví. Nedivím se, že k nim jednou dvakrát zašel správce a říkal, aby to zalili, ale oni tvrdili, že nemají na hadici. Tak jim tam hadici nechal. Já si pak všiml, jak si s ní děti hrají na pláni za domem, a tím to skončilo. Dvakrát jsem před domem zahlédl malého bílého sporťáka, auto, které nebylo místní. Jen jednou jsem se s tou ženou setkal přímo. Přišel jim dopis, za který se mělo doplatit pět centů, a já ho přinesl až ke dveřím. Jedno
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225032
z děvčátek mě pustilo dovnitř a odběhlo pro maminku. Uvnitř byl bez ladu a skladu rozmístěný starý nábytek, všude se válely kusy oblečení. Ale nedalo se říct, že by tam byla špína. Nebyl tam pořádek, ale špína také ne. V obýváku stál u jedné stěny starý gauč a křeslo. Pod oknem stála knihovnička z cihel a prken napěchovaná paperbacky. V koutě byla halda obrazů otočených ke zdi a kousek vedle stál na stojanu další obraz zakrytý prostěradlem. Posunul jsem si kabelu a stál na místě, ale začal jsem si vyčítat, že jsem ty drobné nezaplatil sám. Upřeně jsem hleděl na stojan a vyčkával – měl jsem nutkání přiskočit a nadzvednout prostěradlo, když vtom jsem zaslechl kroky. „Co si přejete?“ zeptala se, když se objevila v předsíni; moc přátelsky se netvářila. Dotkl jsem se štítku čepice a řekl: „Přišel vám dopis, za který je třeba doplatit pět centů, prosím.“ „Ukažte. Od koho to je? No to je od Jerryho! To je ale číslo. On nám pošle dopis bez známky. Lee!“ zavolala. „Je tu dopis od Jerryho.“ Marston přišel, ale moc nadšeně nevypadal. Přešlapoval jsem a čekal. „Pět centů,“ řekla. „Já to zaplatím, když je to od Jerryho. Tady máte. Na shledanou.“ A pak to šlo dál pořád takhle – čili nijak. Nedá se říct, že si na ně zdejší lidi zvykli; na ně se totiž zvyknout nedalo. Ale po nějakém čase se zdálo, že už se jimi nikdo moc nezabývá. Lidi třeba koukali na ty jeho vousy, když ho potkali, jak tlačí v samoobsluze vozík, ale to bylo tak všechno. Další historky už nebylo slyšet. A pak jednoho dne zmizeli. Každý na jinou stranu. Později jsem zjistil, že ona s někým – s nějakým mužem – vyrazila o týden dřív a několik dní nato on vzal děti a odvezl je ke své matce do Reddingu. Šest dní, od čtvrtka do středy jim pošta zůstávala ve schránce. Rolety byly zatažené a nikdo nevěděl jistě, jestli nezmizeli nadobro. Ale ve středu jsem před domem opět zahlédl zaparkovaného forda. Rolety byly stále stažené, ale pošta zmizela. Od druhého dne na mě čekal každý den u schránky, aby si ode mě vzal poštu, nebo seděl na schodech na verandu a kouřil cigaretu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225032