ještě na zahradě před domem. Rozhodně mě ale zarazilo, že ještě nebyl vyložený. Asi tak čtvrtina věcí stála na verandě – čalouněné křeslo, kovová kuchyňská židle a velká krabice s šatstvem, nahoře otevřená. Druhá čtvrtina se nějak musela naskládat do domu a zbytek zůstal v přívěsu. Děti měly klacky, bouchaly s nimi do přívěsu a lezly jeho zadními dveřmi sem a tam. Po jejich mámě a tátovi nebylo ani památky. Ve čtvrtek jsem Marstona zase uviděl na zahradě a připomněl jsem mu, aby přehodil tu jmenovku na schránce. „Jo, já už to musím udělat.“ „Žádný spěch,“ řekl jsem. „Když se člověk nastěhuje do novýho domu, musí se postarat o hromadu věcí. Ti, co tu bydleli před váma, Coleovi, odjeli jen dva dny před vaším příjezdem. On šel za prací do Eureky. Bude tam na Správě myslivosti a rybolovu.“ Marston si uhlazoval vousy a díval se jinam, jako by přemýšlel o něčem jiném. „Budeme se teď vídat,“ řekl jsem. „Na shledanou.“ Zkrátka a dobře, on tu jmenovku na schránce nevyměnil nikdy. Po nějaké době jsem na tu adresu cosi nesl a on řekl něco v tom smyslu jako: „Marston? Jo, to je pro nás, Marston… Já už tu jmenovku budu muset vyměnit. Vezmu si plechovku barvy a prostě přetřu to druhý jméno…, ty Coleovy,“ a oči mu neustále těkaly sem a tam. Pak se na mě podíval jakoby po očku a jednou dvakrát se zatahal za vousy. Ale jméno na schránce nikdy nepřepsal, a já nad tím po čase mávl rukou a nechal to být. Člověk zaslechne všechno možné. Několikrát se ke mně doneslo, že je bývalý trestanec, podmínečně propuštěný, a do Arcaty přijel, aby vypadl z nezdravého prostředí San Franciska. Podle této verze byla ta žena jeho manželka, ale dítě nebylo jeho ani jedno. Podle jiné historky spáchal nějaký zločin a tady se skrývá. Ale tomu skoro nikdo nevěřil. On prostě nevypadal jako kriminálník. Nejhroznější byla verze, které věřilo nejvíc lidí – nebo se alespoň nejvíc rozšířila.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225032