Svatí bojovníci
95
Na rozdíl od janičářů se příslušníci jízdních jednotek, sipahiové, rekrutovali zpočátku výhradně z Turků usazených v Anatolii a Rumelii (jižní Balkán), patřící původně k Byzantské říši. Nyní ale mezi ně pronikali stále více i timarli, tedy leníci z řad bývalých janičářů. Absolutní elitou „jízdních služebníků Porty“ (kapikulu sipahi) byli vesměs synové vysokých hodnostářů a statkářů. Jejich šest divizí, celkem pět až šest tisíc mužů, sloužilo v Konstantinopoli za plat. Do druhé kategorie spadali timarli sipahi, nájemci půdy a zároveň výběrčí daní, z nich část tvořili bývalí „otroci Porty“ vybraní z řad janičářů. Ti, jejichž roční výnos nepřekročil 20 000 akçe (hlavní turecké platidlo, mince obsahující 2,9 gramu stříbra), tzv. timar sipaki, se hlásili u vojska s pěti jezdci, zpravidla se svými syny a nejbližšími příbuznými. Zianet zipaki s výnosem do 100 000 akçe vyráželi do války podle výše příjmu se šesti až dvaceti jezdci a ti nejbohatší, has zipaki, s výnosem přes 100 000 akçe dodávali sultánovi do armády dvacet a více jezdců. V druhé polovině 16. století se počet sipahi (toto slovo znamená jezdec) blížil hranici devadesát tisíc mužů. Zatímco ti z Anatolie tvořili lehkou jízdu, rumelijské lze označit za těžkou kavalerii. Ti první se chránili koženým nebo plstěným kabátcem, druzí nosili kroužkovou košili sahající ke kolenům a zesílenou pancířem ze čtyř plátů nazývanou „char-aina“ („čtyři zrcadla“). Všichni byli vyzbrojeni jezdeckým lukem s dostřelem kolem sedmi set metrů, zahnutou šavlí, sekerou a palcátem. Chránili se kulatým jezdeckým štítem. Zatímco anatolští sipahiové používali navíc kopí, rumelijští měli ve výzbroji vedle kopí i oštěpy. V průběhu 16. století vznikla postupně také kategorie „mořských sipahiů“. Protože pro přepravu koní bylo třeba používat speciální lodě, palandrie, většina „jezdců“ musela při námořních výpravách zůstat opěšalá. Tomu se však bohatí sipahiové, a po jejich příkladu také všichni ostatní vzpírali, takže spatřil světlo světa sipahi-pěšák vyzbrojený lukem, šavlí, kopím a kulatým štítem. Ke službě se tito „jezdci bez koní“ museli dostavit s vlastním sudem, v němž měl každý z nich během plavby na galéře pitnou vodu. To však neplatilo pro opravdové jezdce, kteří si udržovali status elitních vojáků na rozdíl od mořských sipahiů blížících se stále více k podřadným, řadovým vojákům, azap, povolávaným do služby podle potřeby z řad
Ta zatracena skala_tisk.indd 95
26. 10. 2016 15:03:34 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224994