Osm Příští pátek pozdě odpoledne vyrušil Stofsky Hobbese u psacího stroje. Zjevně bral schody po dvou, protože sotva popadal dech, když mu vážně oznamoval: „Nechal jsem analýzy... a možná navždycky!“ Hobbes byl uprostřed jednoho ze svých uspořádaných dnů, a protože Kathryn šla rovnou z práce na vlak do Westchesteru, kde měla strávit víkend s matkou, měl v plánu udělat hodně práce na románu. Vždy zhruba po týdnu se kolem něj neuspořádanost jeho života zauzlila a pečlivě si rozvrhl, co bude celý den dělat: dopoledne nějaká knížka, před obědem hodina nebo dvě u psacího stroje, potom knihovna, navečer noviny a pak další práce. Zřídka mu bylo dopřáno, aby tento ambiciózní plán dodržel, vždycky se totiž někdo nebo něco objevilo, tak ale na něj spoléhal, že při každém vyrušení začal být mimořádně nedůtklivý. Stofsky stál dramaticky uprostřed místnosti, jako kdyby očekával, že jeho zpráva Hobbese tak překvapí, že mu to všechny ostatní myšlenky vyžene z hlavy. Ale Hobbese to spíš poněkud vylekalo, a ve snaze zamaskovat svou nelibost se rychle Stofského zeptal, proč přerušil léčbu. „No, tak především, nemám žádné prachy. To je jedna věc. A navíc, otec mi nepomůže. Tvrdí, že nevidí žádné zlepšení. Kdoví, možná si dokonce myslí, že jsem nevyléčitelný!“ Stofsky se ale nezdál nijak znepokojený. Jeho chování bylo naopak zcela nenucené, už si totiž listoval hromádkou časopisů na kávovém stolku. „Když budu chtít, můžu se kdy/102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224985