uplatňovat stejný morální kodex, jako uplatňujeme, či se snažíme uplatňovat, v soukromém životě. Ale jeho náhled na svět je přesto vždycky nějak pokřivený. Například Revoluce manažerů mi připadala dobrým obrazem toho, co se ve skutečnosti děje v různých částech světa, to znamená nárůst počtu společností, které nejsou ani kapitalistické, ani socialistické a jsou organizovány víceméně po způsobu kastovního systému. Ale Burnham šel ještě dál a tvrdil, že právě proto, že toto se už děje, nic jiného se stát nemůže, a ten nový, pevný totalitní stát musí být silnější než chaotické demokracie. A právě proto, mimo jiné, mělo Německo vyhrát válku. Jenomže v té válce se Německo zhroutilo přinejmenším zčásti kvůli své totalitní struktuře. Demokratičtější a méně výkonná země by nebyla udělala takové politické a strategické chyby ani by nevzbudila takovou vlnu nenávisti po celém světě. Burnhamova kniha samozřejmě obsahuje víc než pouhý návrh na vytvoření amerického impéria a najde se v ní toho víc, s čím lze souhlasit. Myslím, že má povětšinou pravdu v tom, jak líčí metody práce komunistické propagandy a obtíže spojené s tím, jak jí čelit. Rozhodně má pravdu, když tvrdí, že jedním z nejdůležitějších současných problémů je najít způsob, jak promlouvat k Rusům bez vědomí jejich vůdců. Ale stěžejním tématem této knihy, jako téměř všeho, co Burnham píše, je moc. Ta Burnhama nepřestává fascinovat, ať už je pro ni, nebo proti ní, a vždycky mu připadá trochu významnější, než ve skutečnosti je. Nejdříve to bylo Německo, které mělo pohltit svět, pak Rusko, dnes možná Amerika. Když vyšla Revoluce manažerů, já jsem z ní například nabyl dojmu, že Burnhamovy sympatie leží naprosto na straně Německa a každopádně se bojí toho, aby Spojené státy nevyhodily zbytečně peníze tím, že by šly na pomoc Británii. Onen [98]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224983
velice probíraný esej, Leninův dědic, což byla dizertační práce – nebo možná spíše rapsodie – o síle, mazanosti a krutosti Stalina, bylo možno si vykládat buď# jako souhlas, nebo nesouhlas. Mně připadal jako výraz souhlasu, byť poněkud zděšeného. Teď se zdá, že tak to nebylo. Burnham nepodporuje Stalina ani stalinismus a začal nacházet ctnosti v kapitalistické demokracii, kterou kdysi považoval za skomírající systém. Nicméně onen fascinovaný tón je tu dál. Komunismus je třeba zlotřilý, ale každopádně je významný: je to strašný, všepožírající netvor, proti němuž člověk bojuje, ale na druhé straně ho musí obdivovat. Burnham neustále myslí v pojmech netvorů a pohrom. Proto se ani nezmiňuje, nebo se stěží zmiňuje, o dvou možnostech, které se měly v knize tohoto záběru přinejmenším probrat. Jedna spočívá v tom, že ruský režim se může v další generaci liberalizovat a stát se méně nebezpečným, pokud mezitím nevypukne válka. K tomu by pochopitelně nedošlo se souhlasem vládnoucí kliky, ale lze si představit, že vývoj situace něco takového může s sebou přinést. Druhou možností je, že velmoci budou prostě mít příliš velký strach z následků použití atomových zbraní, než aby k němu kdy sáhly. Ale to by pro Burnhama postrádalo šťávu. Vše se musí dít náhle a úplně a volba je krajní: všechno, nebo nic, sláva, nebo naprosté fiasko: „Možná se stane, že jakási nesmírná tragédie náhle ukončí tu krátkou, zářivou historii Spojených států – ve snu o Novém světě je tolik pravdy, že může skončit tragicky. Spojené státy budou muset zasáhnout dříve, než budou připraveny. Jejich síla a příslib nedozraje moudrostí času a utrpení. A onou výzvou nebude nic menšího než světové vedení – buď# to, anebo nic. Pokud [99]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224983
lze oprávněně čekat neúspěch, odpovídá to pouze velikosti možného triumfu.“ Možná dojde k tomu, že moderní zbraně urychlí vývoj až k bodu, kdy Burnham bude mít pravdu. Ale pokud může člověk soudit podle minulosti, dokonce i podle takových dalekosáhlých pohrom, jakou byl pád Říše římské, historie nikdy neprobíhá tak melodramaticky.
Jak to vidím já 80 Tribune, 4. dubna 1947
Po záhadných odkladech začíná fungovat Královská komise pro tisk. Nejspíš bude trvat ještě dlouho, než dojde k nějakým konečným závěrům, a ještě déle, než se podle jejích zjištění začne jednat. Nicméně mi připadá, že nastal čas zaobírat se otázkou, jak zajistit svobodný tisk v socializovaném hospodářství. Pokud si totiž neuvědomíme možné potíže dříve, než na nás skutečně dolehnou, bude konečný stav tisku u nás horší, než je nutné. Během palivové krize jsem před různými lidmi poznamenal, jak špatně vláda tuto krizi prezentuje, a vždycky jsem se setkal s odpovědí, že současná vláda nedisponuje skoro žádnými médii, v nichž by se mohla vyjádřit. To je samozřejmě pravda. Já jsem na to říkal: „Co kdyby převzali Daily – a udělali z něj svůj hlas?“ Tento návrh se vždycky setkal se zděšením. Evidentně znárodnění tisku rovná se „fašismus“, kdežto „svoboda tisku“ pozůstává v tom, že několika milionářům povolíte, aby nutili stovky novinářů falšovat své názory. Ale otázku, jak svobodný je [100]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224983