malbu od Maxe Ernsta), jinak ovšem zcela nahou a připoutanou řemínkem za labiální kroužek, už nemůže být více šokující. „Řetěz, podobný řetězu na psy – byl to ten druh –, byl asi čtyři až pět stop dlouhý a končil koženou smyčkou. Znovu si O nasadila soví masku; a sir Stephen Nathalii řekl, aby vzala smyčku vodítka a procházela se po místnosti.“ Navzdory hrůze, nebo kvůli ní, jsou takové obrazy silně působivé. Sama Auryová popisuje své noční fantazie jako blahodárné a ochranné, snad vzhledem k erotické povaze oněch představ nebo pro prostý fakt, že je to příběh, něco, co lze vyprávět, příběh o tvrdé zkoušce trpěné kvůli lásce. Existuje jeden zvlášť necitlivý způsob interpretace Příběhu O a tím je právě ten, který vkládá do dovětku k románu Jean Paulhan, významný francouzský vydavatel a nekriticky velice obdivovaný milenec Auryové. Podle něj kniha ukazuje ženu přiznávající se k faktu, že my (ženy) jsme ve skutečnosti rády, když jsme podřízeny dominantním mužům: „V jednom kuse musejí být krmeny, v jednom kuse myty a obtěžkávány břemeny, v jednom kuse bity.“ Toto opovrhování a podceňování opět ukazuje propast mezi sadistou a masochistou. Paulhanova předmluva ke knize nenuceně opakuje Nie tzscheho nabádání údajného čtenáře, aby šel za ženou s bičem v ruce, a škodolibě zdůrazňuje, že tu je žena, která se doznává k základnímu tajemství žen: mají rády 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224941