Elementum metry vysoko a popadl ji do náručí. Otočil jsem se a chtěl s ní utéci ven, ale jediná úniková cesta se zavalila ohněm sahajíc metry vysoko. Dívenka na mě se slzami v očích pohlédla. Vypadalo to, že na mě spoléhá, ale já jsem začínal ztrácet jakoukoli naději. Plameny se blížily a dítě v mém náručí se znovu rozbrečelo. Měl jsem strach a ovládla mě panika. Nebyl to strach o sebe, ale o ni, malou holčičku, která na mě spoléhala. Panika rostla, já slábl a Zek zvyšoval počet svých útoků. Skrz zaťaté zuby jsem začal zpomalovat dýchání a propadat se do svého nitra ke čtyřem spícím silám. Byl čas je probudit. Mé vědomí bylo přímo mezi nimi, přímo bušilo do jejich struktury, ale najednou se stalo něco jiného. Hluk křičících lidí ustupoval, plameny mi připadaly chladné a za moment jsem neslyšel ani tu malou. Bylo ticho. Myslel jsem, že se probouzí jedna ze sil, ale mýlil jsem se. Mé vědomí se propadlo ještě hlouběji, než jsem chtěl, a síla skořápek zmizela úplně. Propadl jsem se do naprosté tmy. Ale cítil jsem něco, co by tak hluboko být nemělo. Jako náboj velikosti zrnka prachu. Čím víc jsem byl obklopován tmou, tím více náboj rostl. Cítil jsem, jak ve mně sílí a mohutní. Jako bych stál nad jícnem sopky, která začínala chrlit lávu, a já se na jejím proudu vezl zpět na povrch. Náboj explodoval a já otevřel oči. „Dost!“ zařval jsem přes celé město a v tu ránu to začalo. Skoro jako výbuch, při čemž já jsem byl jeho zdrojem. Linuly se ode mě vlny větru a šířily se v kruzích, jako když přistane kámen ve vodě. Silné a prudké proudy ohýbaly větve stromů a hasily oheň. Jedna vlna silnější než druhá mlátila do skal a stromů v celém městě. Vzduchem létaly kameny a písek, jež vítr rozvířil. Bylo to, jako by se městem ( 97 )
Elementum_tisk.indd 97
17. 10. 2016 21:12:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224854
Jiří Dittrich prohnalo tornádo, ale jakmile vítr ustal, i ten poslední plamínek uhasl. Během několika sekund bylo ticho a klid. Kolem mě se táhl kráter, který vytvořil vítr narážející do země. Všichni se zastavili a zírali, co se vůbec stalo. Náhle se jedna osoba v davu nad městem pohnula. Pro mě to bylo jen nepatrné, ale dotyčný musel udělat několik kroků ke srázu. Věděl jsem to, byl to Zek. A určitě koukal přímo na mě. Cítil jsem to. Okamžitě mu muselo dojít, co jsem zač. Zíral na mě a já zase na něj bez jediného mrknutí. Netušil jsem, co se bude dít. Mám začít utíkat? Má to cenu? Pak jsem se nedopatřením otřel vůlí o jednu skořápku v mém nitru a něco se stalo. Celý svět jako by se zvláštním způsobem pohnul, ale zároveň zůstal na svém místě. Jen s jediným rozdílem. Na pár okamžiků jsem byl schopný slyšet všechno. I Zeka. „Ty!!!“ ozvalo se z jeho úst, zatímco před sebou začal tvořit ohnivou kouli velikosti auta. S křikem vyjadřujícím vztek poslal oheň obrovských rozměrů proti mně. Ale než se stačil jen přiblížit k městu, do něčeho narazil. Bylo to jako silové pole, ale viditelné, jen pokud do něj něco narazilo; vypadalo to jako stěna vody nebo možná jen vzduchu, ale oheň to zastavilo. Ohromilo mě to, ale zároveň ve mně vyvolalo nepříjemný pocit déjà vu, z kterého mi začaly brnět konečky prstů. Oheň se doslova roztříštil o neviditelný štít a pomalu zhasl. Neměl jsem ani sebemenší tušení jak, ale dělal jsem to já. Zek jen se strachem v očích cosi zašeptal tak, aby ho slyšeli jenom jeho poskoci. Cítil jsem jen mírné otřesy v zemi, když se zvedl obrovský oblak prachu a Zek i jeho nohsledi v něm zmizeli. ( 98 )
Elementum_tisk.indd 98
17. 10. 2016 21:12:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224854
Elementum „Za ním!“ udal Nowel rozkaz z balkónu paláce. Všechny stráže kolem města se rozeběhly k obrovskému oblaku, ale než ho pomocí svých schopností rozvířily, Zek byl pryč. Než jsem se vzpamatoval, přiběhla ke mně jakási žena s nějakým mužem. „Liso, zlatíčko,“ volala. Došlo mi, že to musí být rodiče té holčičky, kteří byli strachem bez sebe, když zjistili, že ji ztratili. „Děkujeme, mockrát děkujeme,“ opakovala žena mačkající už svou dcerku v náručí. „N-není za co,“ odvětil jsem s úsměvem a vrátil se zpět k lesu, přes který jsem se chtěl vrátit k paláci. Zastavil jsem se ale u prvního stromu a myslel jsem, že budu zvracet. Bylo mi vedro a před očima jsem měl záblesky něčeho, přes co byl hozený černý závoj. Skrz zaťaté zuby jsem cedil vzduch do plic a snažil se dostat ze stavu, v kterém jsem byl. Co to se mnou je? To ta síla? Zek? Co mi to provedl, pomyslel jsem si a předklonil se, protože už jsem čekal, že se mi zvedne žaludek. Ale kupodivu nic. Krůček po krůčku jsem se začal plahočit shořelými stromy a každý krok pro mě byl těžký, jako bych měl na noze uvázanou dvacetikilovou kouli. Po několika minutách se to zlepšilo, tudíž jsem mohl normálně jít, ale i tak se mi motala hlava. Co to sakra! Chtěl jsem odpověď na to, co se dělo. Jestli naučit se ovládat své síly stojí tohle, tak to snad raději umřu, než abych se takhle cítil pokaždé, když použiju větší množství sil. Než jsem došel k paláci, uplynulo asi dvacet minut; a tam na mě čekalo schodiště, z kterého už se řítil Nowel s dvěma strážci. „Alexi!“ zavolal a pokynul mužům běžícím s ním, aby mi pomohli, jelikož bylo vidět, že se motám. ( 99 )
Elementum_tisk.indd 99
17. 10. 2016 21:12:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224854