Elementum metry vysoko a popadl ji do náručí. Otočil jsem se a chtěl s ní utéci ven, ale jediná úniková cesta se zavalila ohněm sahajíc metry vysoko. Dívenka na mě se slzami v očích pohlédla. Vypadalo to, že na mě spoléhá, ale já jsem začínal ztrácet jakoukoli naději. Plameny se blížily a dítě v mém náručí se znovu rozbrečelo. Měl jsem strach a ovládla mě panika. Nebyl to strach o sebe, ale o ni, malou holčičku, která na mě spoléhala. Panika rostla, já slábl a Zek zvyšoval počet svých útoků. Skrz zaťaté zuby jsem začal zpomalovat dýchání a propadat se do svého nitra ke čtyřem spícím silám. Byl čas je probudit. Mé vědomí bylo přímo mezi nimi, přímo bušilo do jejich struktury, ale najednou se stalo něco jiného. Hluk křičících lidí ustupoval, plameny mi připadaly chladné a za moment jsem neslyšel ani tu malou. Bylo ticho. Myslel jsem, že se probouzí jedna ze sil, ale mýlil jsem se. Mé vědomí se propadlo ještě hlouběji, než jsem chtěl, a síla skořápek zmizela úplně. Propadl jsem se do naprosté tmy. Ale cítil jsem něco, co by tak hluboko být nemělo. Jako náboj velikosti zrnka prachu. Čím víc jsem byl obklopován tmou, tím více náboj rostl. Cítil jsem, jak ve mně sílí a mohutní. Jako bych stál nad jícnem sopky, která začínala chrlit lávu, a já se na jejím proudu vezl zpět na povrch. Náboj explodoval a já otevřel oči. „Dost!“ zařval jsem přes celé město a v tu ránu to začalo. Skoro jako výbuch, při čemž já jsem byl jeho zdrojem. Linuly se ode mě vlny větru a šířily se v kruzích, jako když přistane kámen ve vodě. Silné a prudké proudy ohýbaly větve stromů a hasily oheň. Jedna vlna silnější než druhá mlátila do skal a stromů v celém městě. Vzduchem létaly kameny a písek, jež vítr rozvířil. Bylo to, jako by se městem ( 97 )
Elementum_tisk.indd 97
17. 10. 2016 21:12:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224854