pronesl až příliš hlasitě. Jako kdyby pohrabáčem prohrábl ohniště. Král zesinal. „Nemluv o něm! Ty nejmíň!“ vybuchl hněvivě. „I kdybych v srdci živil pomstu, kdo by se divil? Kdo měl stát vedle něho a štítem chránit jeho bok?“ Oči se mu zaleskly nepříčetným steskem a někde v duši rozdmýchala Cairillova slova zčernalé uhlíky staré křivdy. „Byl levák, to bývá nevýhoda v boji…!“ „Nevýhoda to je, když se bráníš,“ odsekl Cairill. „V útoku ti to pomáhá. Kdyby tvůj syn…“ „Můj syn Diarmait neměl vedle sebe toho, kdo k tomu byl povinován přísahou!“ zuřivě vykřikl král Gormond. „Kde jsi tehdy byl, Cairille UaCasheli? Celou tu dobu, téměř pět let jsem se vyhýbal setkání s tebou a doufal, že hořkost vyprchá…“ „Bitva byla prohraná už ve chvíli, kdy jsme vytáhli od Bílé pevnosti,“ nedal se Cairill. „Jeli jsme dobýt zpátky dědičnou zemi pro Briana Osraige… On měl být tím, kdo chrání svým štítem levý bok tvého syna. Navíc to byl boj nespravedlivý a proti Bohu!“ Gormond naletěl jako hlupák. Ani v nejmenším nečekal takovou past a vlezl do ní jako myš za kusem špeku. „Proč nespravedlivý?“ vyhrkl rozhorleně. „Vládce země Laighean zabral území klanu Osraige a přičlenil je ke své zemi! To je do nebe volající…“ Až teď se zarazil, ale už bylo pozdě. I lidé kolem pochopili Cairillovu lest a ozvalo se jednohlasné uchechtnutí. „Do nebe volající?“ ucedil Cairill nenávistně. „A jak tedy nazveš svoji zvůli, zvůli vládce, který zprvu, když bojoval o trůn, vrátil UíCashelům staré rodové sídlo, jež jim ukořistili bývalí králové, a posléze, když tvoje moc vzrostla, jsi nám je zase odňal a jako nádavek sis ke kořisti přidal ještě měděné doly na západ odtud?“ „Žiješ tady přece?“ ušklíbl se král. Prokletí přízračných hřebců /
Mostecky-prokleti hrebcu_tisk.indd 99
99 8. 7. 2016 22:17:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224820
„Jako tvůj sluha,“ přitakal Cairill. „Jako můj správce tohoto svatého místa! Tak to vždycky bylo, hrome! Před pěti sty lety z téhle skály vládl Mumhanu Éogan Mór a my oba jsme jeho potomky! Co běží staletí, na mumhanském trůnu se střídají panovníci ze tří větví jeho rodu! My všichni jsme Eóganovy děti! Muži z Eóganacht Áine, pak vy, rodina Eóganacht Chaisíl, či UíCashel, jak si teď kdovíproč necháte říkat, a můj rod Eóganacht Glendamnach, Eóganovy děti z Glendamnachu! Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude! A taky vždycky bude platit, že i když rodině Chaisíl, tvému rodu, patří tento hrad, král, ať je jakéhokoli rodu, má právo panovat právě odtud, z Cashelské skály! Je to tak?“ obrátil se na lidi na nádvoří. Všichni mlčeli. Byla to pravda, ale nikdo to nechtěl slyšet. „Platily i jiné věci,“ pronesl nakonec Cairill do zasněženého ticha. „Chceš zabít mé děti, až přijdou na svět. To nemůže chtít nikdo, komu dal Bůh rozum a rozhodl se mu jej ponechat. Šílený král nepatří na trůn, ale na ostrovy v západním moři. K mnichům, kteří se o něho postarají, a může si řvát svůj vztek proti podzimním bouřím, až se přiženou přes oceán…“ „Dost už s těmi řečmi! Je svátek Patricka světce,“ uhnul z tématu král. „Nehodí se, abych dával katům práci. Počkáme pár dnů!“ „Gormond Artrí mac Caitahil z domu Eóganacht Glendamnach býval velkým králem! Už není!“ třeskl rozechvěný Cairil lův hlas. Ta poslední Cairillova slova byla smluveným znamením. Z davu, jehož povykování se vzmáhalo do vystrašeného a nenávistného řevu, se prodrali na volné prostranství jeden za druhým jeho muži a před překvapenými hosty z dalekých končin Erinu, z Manxu a z Albanu vzdorně zavířily vínově rudé pláště…
100
/ Jaroslav Mostecký
Mostecky-prokleti hrebcu_tisk.indd 100
8. 7. 2016 22:17:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224820
„Gormonde, bývalý králi Mumhanu!“ zazvonil nad nádvořím hlas muže na nosítkách. „Dnes, v předvečer dne všem nám tak drahého, tě zbavuji já, Cairill UaCashel královských odznaků, a jestliže se dobrovolně nezřekneš trůnu a s pokorou nevsedneš do člunu, který by tě odvezl daleko na moře do kláštera na ostrov Sceilg Mhichíl, aby ses už nikdy nevrátil, pak tě moji muži zbaví i života…!“ ✳✳✳
Ragenhilda rozčileně polkla a skočila Ulrice do řeči. „Máš hnědé oči,“ pronesla potichu. „V té tmě to nevidíš,“ hlesla Ulrika napůl tázavě. „A nenosíš náramek,“ vzpomněla si Saska ještě na něco. „Nenosím,“ špitla Ulrika se vzrůstajícím nepokojem v duši. „Kdo jsi, paní?“ „Už jsem tě viděla,“ pokračovala bez odpovědi Saska. „To když se Larsova loď setkala na moři s drakkarem Helgiho Trolla. Tvoje sestra se vrhla do moře…“ „A já tehdy spala!“ vzlykla Ulrika. „Myslel, že jsi to ty, a skočil za ní do vln…“ Keltská dívka už ze sebe nevydala ani slůvko. Zůstala dřepět a jen si pod dojmem hrozné vzpomínky olízla rty a položila dlaně na rozpálené tváře. Někdo strčil do misky a korek s knotem se zakomíhal na olejových vlnkách. Winklera promlouvala k ostatním a snažila se vypadat mile a moudře, i když stále ještě nedokázala ovládnout třes svých rukou. Její šepot se rozplýval, bloudil po temných koutech sklepení a nedokázal najít cestu ke sluchu těch dvou… Ragenhilda hleděla shůry na Ulriku a s nechutí si uvědomila, že tu dívku, o níž už tolik slyšela, trápí schválně. A proč ne? Proč by si ta malá vránovláska nepoplakala? Ať alespoň Prokletí přízračných hřebců /
Mostecky-prokleti hrebcu_tisk.indd 101
101 8. 7. 2016 22:17:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224820