Jednou v noci, ubytován u kamarádky hudebnice, mne s trhnutím probudil děsivý hluk duté skříně a napjatých strun, když violoncellu podklouzl bodec a nástroj spadl. Ravachol postavený na klavíru se na mě díval zpod přimhouřeného oka a já ho poprvé za celou tu dobu začal nenávidět. Nakonec jsme podnikli válečnou poradu. Kterýsi kamarád měl nápad, který vyhovoval všem nárokům: úctě, kterou si od nás vynucovala velikánova půle, nutnosti zbavit se jí co nejrychleji i rozumovému úsudku, který radil nenarušovat policejní hypotézy... Rozhodli jsme se, že Ravacholovu hlavu necháme stát v Panteonu. Štěstí nám přálo a akce, podniknutá v šest hodin večer, proběhla bleskově. Kamarád přelezl mříž, já mu podal plátěný vak. Válec jsme zavinuli do archu kreslicího papíru, který jsme popsali anarchistickými hesly; to byla návnada pro policejní slídily, po které – jak se následně ukázalo – lačně skočili. Neviděni a nezjištěni, popíjeli jsme už hodinu nato na terase kavárny na place de l’Odéon. Ravacholův návrat do pozemské atmosféry proběhl triumfálně. Pyrotechnikové dostali rozkaz zneškodnit nešťastný válec, domněle plný výbušnin a hřebíků. Když bylo nebezpečí zažehnáno, dostalo se proslulému anarchistovi posmrtné satisfakce tím, že mohl celý jeden den trůnit na komisařství pátého okrsku, kam mu přišly vzdát poctu zástupy zvědavců. List France-Soir mu znovu a naposledy věnoval titulní stranu. Poté se usídlil v muzejním ústraní a my zase v tom našem, nemocničním.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224695