Jednou v noci, ubytován u kamarádky hudebnice, mne s trhnutím probudil děsivý hluk duté skříně a napjatých strun, když violoncellu podklouzl bodec a nástroj spadl. Ravachol postavený na klavíru se na mě díval zpod přimhouřeného oka a já ho poprvé za celou tu dobu začal nenávidět. Nakonec jsme podnikli válečnou poradu. Kterýsi kamarád měl nápad, který vyhovoval všem nárokům: úctě, kterou si od nás vynucovala velikánova půle, nutnosti zbavit se jí co nejrychleji i rozumovému úsudku, který radil nenarušovat policejní hypotézy... Rozhodli jsme se, že Ravacholovu hlavu necháme stát v Panteonu. Štěstí nám přálo a akce, podniknutá v šest hodin večer, proběhla bleskově. Kamarád přelezl mříž, já mu podal plátěný vak. Válec jsme zavinuli do archu kreslicího papíru, který jsme popsali anarchistickými hesly; to byla návnada pro policejní slídily, po které – jak se následně ukázalo – lačně skočili. Neviděni a nezjištěni, popíjeli jsme už hodinu nato na terase kavárny na place de l’Odéon. Ravacholův návrat do pozemské atmosféry proběhl triumfálně. Pyrotechnikové dostali rozkaz zneškodnit nešťastný válec, domněle plný výbušnin a hřebíků. Když bylo nebezpečí zažehnáno, dostalo se proslulému anarchistovi posmrtné satisfakce tím, že mohl celý jeden den trůnit na komisařství pátého okrsku, kam mu přišly vzdát poctu zástupy zvědavců. List France-Soir mu znovu a naposledy věnoval titulní stranu. Poté se usídlil v muzejním ústraní a my zase v tom našem, nemocničním.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224695
11
Jeden čas jsem během atestační stáže v nemocnici Saint-Antoine skoro každodenně míjel drobného a zavalitého mužíčka s červenou bambulatou čepicí na hlavě. Seděl u výtahů, vypadal, že na někoho nebo na něco čeká, a já ho registroval jen letmo. Pak jsem ale jednoho dne sloužil na pohotovosti a on se dostavil s lehkou pohmožděninou. Poznal jsem ho a zeptal se, na kterém oddělení se léčí a s jakou dlouhodobou chorobou. „Ale ne, kdepak,“ odpověděl, „já jsem zdráv.“ „Vždyť vás pořád vidím sedět ve vestibulu s nemocnými, ne?“ „To ano,“ přiznal. A rozesmál se. „Víte, pane doktore, já bydlím naproti, na rue du Faubourg Saint-Antoine. Znáte to velké nábytkářství ,Domácí harmonie‘? Už pětadvacet let mám pronajatý malý byt hned nad ním.“ Pokud ovšem jde o domácí harmonii, ten chudák měl strašné hádky se ženou. Za okny, před nimiž se blyštily 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224695
neony hlásající název obchodu, po sobě manželé házeli talíře. A jak jsem vyrozuměl, manželka měla často navrch. „Když už to opravdu nejde vydržet,“ vysvětloval, „přejdu ulici a sednu si ke vchodu do nemocnice. Je tam rušno, lidi jsou milí. A každý má svoje trápení. Sleduju je, jak před sebou tlačí chodítka, opírají se o berle. Někteří jsou celí zasádrovaní. A tak je oslovím, navážu řeč. Stočím hovor na jejich trápení a nemoci. Jim se to líbí, a pokud jde o mě – je hloupé to tak říct, ale čím je jim hůř, tím je mně líp. Nic mi nevrátí kuráž tak jako půlden strávený ve vestibulu. Říkám si pak: ,V zásadě se ti nevede až tak špatně‘ – a najednou mám sílu vrátit se zas domů.“ Dnes mě tato historka baví. Tehdy mi v ústech zanechala trpkou pachuť. Mám-li to vyjádřit stručně: záviděl jsem mu. Nemocnice, kam jsem byl povinen každodenně docházet, mi totiž nikdy nezvýšila sebevědomí tím způsobem jako jemu. Nepatřím k lidem, pro něž je neštěstí druhého předmětem skryté rozkoše, spíše jsem soucitný v etymologickém smyslu slova, to jest: trpím spolu s ostatními, přebírám část toho břemene, které je drtí. Jejich neštěstí je mým neštěstím a připadá mi, že lidská křehkost, zoufalství a smrt nezadržitelně strhávají můj vlastní osud k jejich. Na tomto svém ustrojení nenesu žádnou zásluhu, jsem takový od přírody. A profesní volbou medicíny toto prokletí jen zesílilo, protože se k soucitu připojila zodpovědnost. Uvedená křehkost mi nikdy nebránila jednat. Udělal jsem, co se dalo, abych si vůči pacientům získal odstup a zaujal odlišnou pozici, pozici profe sionála. Naznačená emoce mi ale nikdy není vzdálená 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224695