na kusy a více či méně s nimi zakryje vytlučená okna. Kabina je kvůli tomu velmi tmavá. Zapaluje uvnitř svíce, aby ji zahřál. Když se jednoho rána probudí, krajina je pokrytá sněhem. Teprve odpoledne roztaje do té míry, že se odváží pokračovat v cestě. Bez předního skla je mu při jízdě taková zima, že musí zpomalit. Ve dne chvílemi přiznává krajině formální krásu. Ta často nemá ani tak co dělat s geografií, jako spíše s počasím a hrou světla. Nebloudí tolik, jako bloudil jižněji, protože je tu méně vesnic a méně silnic, ale silnice jsou tu příšerná rozježděná koryta zřízená kdysi dávno jakousi iniciativní vládou a od té doby všemi následujícími vládami opomíjená. Ve skutečnosti jako by celý kraj žil v jakési administrativní amnézii. A přece byly v Portugalských velehorách vystavěny kostely jako všude jinde v této zemi. Geografie se dožaduje historie. Studuje mapu a objevuje pět vesnic, São Julião de Palácios, Santalha, Mofreita, Guadramil a Espinhosela. Pokud se výsledky jeho výzkumu potvrdí – a to musí, musí –, v jedné z těchto vesnic najde výtvor zmučeného otce Ulissese, vyplavený sem z rozmaru historie. Nejdříve zamíří do vesnice São Julião de Palácios. Dřevěný krucifix ve zdejším kostele je obyčejný a nezajímavý. Totéž se týká ústředního bodu kostela v Guadramilu. A na cestě do Espinhosely se to stane. Probudí se do pronikavého rozbřesku. Vzduch je jasný, bez zápachu, suchý, beze stopy bujnosti vzduchu portugalského pobřeží. Když kráčí po krajnici silnice, štěrk křupe vyprahlou křehkostí. Vyleká ho křik ptáka. Vzhlédne. V tomtéž okamžiku sokol z výšky narazí do holubice. Třepot ve vzduchu, sprška uvolněného peří, potom sokol hladkým obloukem s holubicí rozdrcenou ve spárech pokračuje v kontrolovaném letu. Mává křídly a nabírá výšku. Tomás ho sleduje, jak mizí v dálce. Zhruba o hodinu později jede po silnici otevřené a rovné jako krajina kolem. A právě tehdy se nad přední částí automobilu objeví
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224664
to dítě – přesněji řečeno jeho ruka. Ten pohled je tak zvláštní, tak nečekaný, že nemůže uvěřit svým očím. Nebyla to větev? Ne, zcela jistě to byla malá ruka. Pokud by se dítě drželo předku automobilu a postavilo by se, dosáhlo by rukou právě nad přední část vozu. A pokud by se dítě drželo předku automobilu a ujela mu noha, spadlo by pod jedoucí vůz. Jaký zvuk by vydalo tělo právě přejeté automobilem? Jednoznačně takový, jaký právě zaslechl: zvuk tlumeného, prudkého nárazu. Jeho mysl pádí oním střídavě zpomaleným a horečnatým tempem mysli, která je otřesena. Musí se na to dítě podívat. Třeba je zraněné. Anebo úplně přinejmenším vyděšené. Pokud to vůbec dítě bylo. Vystrčí hlavu z prostoru pro řidiče a ohlédne se. Spatří za sebou mizet jakousi hromádku, malou a nehybnou. Zastaví stroj a vystoupí. Sundá si čepici a brýle. Má zatajený dech. Hromádka leží daleko. Kráčí k ní pozpátku. Pokaždé když se ohlédne, je blíž a hruď má stále sevřenější. Kráčí rychleji. Srdce mu buší v hrudi. Otočí se a popředu běží k hromádce. Opravdu je to dítě. Chlapec. Možná pět či šest let starý. Oblečený v šatech, které jsou mu velké. Venkovský kluk s velkou hlavou, překvapivě světlými vlasy a krásnou, rovnoměrnou tváří poskvrněnou pouze prachem silnice. A copak tohle jsou portugalské oči – modré? Nějaký atavismus, nějaká stopa cizozemské krve. Jejich strnulý pohled ho děsí. „Chlapče, jsi v pořádku? Chlapče?“ Poslední slovo řekne hlasitěji, jako by smrt byla problémem sluchu. Chlapcovy oči ani nemrknou. Jeho bledá tvář zůstává ztuhlá do vážného výrazu. Tomás poklekne a dotkne se hochovy hrudi. Cítí pouze nehybnost. Pod tělem se objeví potůček krve a teče po zemi, jak to potoky dělají. Tomás se zachvěje. Zvedne hlavu. Vane slabý vítr. Kterýmkoli směrem pohlédne, všude je majestátní normálnost: tu divoký porost, tam
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224664
zoraná pole, silnice, obloha, slunce. Vše je na svém místě a čas plyne se svou obvyklou rozvahou. A najednou, v jediném okamžiku a bez varování, jeden malý kluk převrátí všechno vzhůru nohama. Pole si toho nepochybně všimnou; zvednou se, opráší a přijdou zúčastněně blíž, aby se podívaly. Silnice se stočí jako had a bude vynášet smutné soudy. Slunce sklesle potemní. Sama zemská přitažlivost bude zrušena a předměty se začnou vznášet v existenciální nejistotě. Ale ne. Pole zůstávají nehybná, silnice leží nadále pevná a ukotvená a dopolední slunce nepřestává zářit s neutuchajícím chladem. Tomás zapátrá v paměti, kde naposledy zastavoval. Bylo to jen pár kilometrů zpátky. Jen si krátce zdřímnul, s čelem opřeným o volant, se spuštěným motorem. Že by dítě nepozorovaně vylezlo vpředu na automobil během té chvíle, kdy měl hlavu skloněnou? Děti si chtějí hrát. Něco takového by napadlo i Gaspara, vylézt na teplý, pulzující stroj, aby vyzkoušel, jaké to je. „Promiň, maličký,“ zašeptá. Znovu vstane. Co zbývá než odjet? Odchází svým obvyklým způsobem, takže má dítě stále na očích. Chvěje se hrůzou. Potom jakási ruka tu hrůzu uchopí, nacpe ji do truhly a zavře víko. Pokud odjede dost rychle, nic se nestalo. Prozatím ta nehoda zůstává pouze v něm, jako soukromá stopa, zářez vyrytý jen v jeho útlocitu. Mimo něj na tom nezáleží. Mysli: vítr vane, čas plyne. Navíc, byla to nehoda. Prostě se to stalo, bez úmyslu či vědomí na jeho straně. Otočí se a utíká. Když dorazí k přední části automobilu, aby zatočil startovací klikou, vidí, že malé víko kapoty je otevřené. Víko, jež je umístěné na samotném předku kapoty, mimo dohled řidiče, a umožňuje přístup k motoru bez nutnosti zvedat celý poklop. Vidělo v něm snad to dítě dvířka do malého kulatého domečku pro panenky? Proč jen musejí být děti tak zvědavé? Tomás si všímá, kde se chla-
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224664