„Přece to muselo bejt podle nějakejch paragrafů. To ani tenkrát nešlo jen tak.“ „Prosím vás, paragrafy. To byly paragrafy, podle kterých by musel organizovat snad atentát na Gott walda. Vážně jsem se bála, že se mi nevrátí živej. A já sama jsem si celou dobu ničeho nevšimla, to je div ný, ne? Byl mladej, mladý lidi můžou dělat blbosti, to je pravda. Ale poslat je pak za to do uranovýho dolu, to je moc.“ Když se teď díval na muže na fotce a viděl roz čepýřené vlasy a nasupený výraz, nevědomost paní Šulcové působila s odstupem trochu naivně. Roz hodně nevypadal jako kádr z budovatelského filmu, spíš naopak. A ohledy na ostatní asi taky moc nebral, když pak odešel a nechal tady ženskou s dítětem a už se pak nikdy nestaral o to, co s nimi je. O těch paní Šulcová nemluvila, věděl jen, že se jmenovala Alena. Jméno Alena v notýsku nebylo. Matky, napadlo Václava a zasmál se. Nakonec nikdy nechtějí vědět, jak se věci mají ve skutečnosti, stačí jim verze, kte rou si v hlavě vytvořily samy pro sebe. A protože pro paní Šulcovou byla tahle Alena pořád jen cizím člověkem, který by jí mohl rozbít představu o vlast ním synovi, nezajímala ji. Vrátil fotku do notýsku a zavřel zásuvku.
PŘEDČÍTAČ
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224626