Skip to main content

Chuť dračího života (Ukázka, strana 99)

Page 1

do něj kladivem, nejspíš by prasklo. Takhle jsem si přivodil jen nepříjemnou omrzlinu na krku. Alespoň jsem se tedy napil a odvlekl se do remízku na okraji paseky, abych nebyl tak na očích. Svalil jsem se tam na zem a neklidně usnul. V polospánku mě však trápily noční můry plné okovů a pohybujících se reflektorů. Probudil mě intenzivní pocit strachu, který však hned po procitnutí zmizel. Nad krajinou se vznášely cáry mlhy a východní obzor se začínal modrat. Celé tělo mě bolelo. Místo kolem zranění bylo nateklé a na dotek horké, bolela mě hlava a cítil jsem horečku. Zrovna mě napadlo, že se půjdu napít, když jsem zaslechl vzdálené hučení. Nebylo pochyb! Důvěrně známý zvuk motorů dvou aut. Rychle jsem zvažoval šance. Les byl asi pět kilometrů daleko. I kdybych hned teď vyrazil, do rozednění to k němu nemám šanci stihnout. Navíc mým lovcům bude naprosto jasné, kam mám namířeno, a budou přednostně pátrat právě tímhle směrem. Zůstat tady a snažit se skrýt, byl ještě horší nápad. Mé ťápoty v rozměklé hlíně kolem napajedla lemované kapkami krve by našel i slepec. Chladným vzduchem prosyceným ptačím křikem ke mně dolehl zvuk zvonu. Podíval jsem se k vesnici. Nejbližší domy nebyly ani kilometr daleko. Proč vlastně nejít právě tam? Vždyť já nejsem drak. Jsem oběť nelidského pokusu šíleného vědce a jeho vypočítavého zaměstnavatele. Pravidla, kterými se řídí Patricie a spol. se na mě vlastně nevztahují. Uměl jsem si sice velice živě představit, jak budou reagovat lidé, až se jim bude po ulicích promenádovat šestimetrová potvora s krokodýlí tlamou, ale v nejhorším případě mě prostě zabijí stejně, jak to za pár okamžiků udělá Schmitke. V lepším případě mě prostě chytí a já to alespoň přežiju. Vyrazil jsem klopýtavou chůzí k vesnici dřív, než se na protější straně pastviny objevila světla přijíždějících vozů. Jenom jsem doufal, že Schmitke nebude uvažovat stejně, a když ano, tak že se za mnou neodváží. Namlouval jsem si, že pokud by mě ulovil veřejně, měl by hodně co vysvětlovat, a to by se mu určitě nechtělo. Tlapy se mi motaly. Musel jsem často zastavovat a odpočívat. Než jsem dorazil k vesnici, slunce už vykouklo nad obzor. Přede mnou byl dům, který stál poněkud bokem hlavní zástavby. Kolem byla obrovská zahrada obehnaná rezavým plotem. Vypadala jako starý sad. Mezi zanedbanými stromy rostla spousta křovisek a zadní část pozemku už spolknul blízký remízek. Celé to tu vypadalo docela zpustle. Byly tu však vyšlapané cestičky svědčící o častých lidských návštěvách. Prošel jsem pootevřenou pokřivenou brankou a zalezl do nejbližšího houští, jehož převislé větve tvořily jakési loubí. Tady jsem zalehnul a čekal, co bude. Trochu jsem i pospával, nebo mě spíš přemáhaly krátké mdloby z horečky. Okolí se pomalu probouzelo. Slyšel jsem, jak po nedaleké ulici jezdí auta a pokřikují děti. Bohužel jsem nedokázal rozeznat jazyk. Začínal jsem doufat, že jsem unikl. Muselo být ještě hodně před polednem, když jsem přímo za zahradou uslyšel vzrušený psí štěkot. Vykoukl jsem malinko ze svého úkrytu. Mezi záhumenkami, trasou, kterou jsem se sem dobelhal já, se blížila trojice postav. Jeden z mužů vedl na dlouhém vodítku velikého psa. Přesněji, pes vedl jeho. Mhouřil jsem oči, abych vyrovnal své dvě dioptrie a zjistil, o koho jde, ale marně. Stejně to nemělo smysl. Mířili neomylně sem! Neměl jsem sílu bojovat. Neměl jsem sílu ani utíkat. Stočil jsem se prostě do křoví, jak to jen šlo a nechal to v pařátech dračího boha. „Pane Schmitke, tady se stopa stáčí k zástavbě.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224346


Hlas jednoho z goriláčů jsem sotva slyšel přes nepříčetné štěkání. Pes mě cítil a já jeho taky. „Do hajzlu!“ ulevil si Schmitke. „Drž toho čokla! Prohlídnem tuhle zahradu a pak budem muset počkat do večera, jestli někde nevyleze.“ Slyšel jsem, jak vrzla branka a klapnul závěr pušky. Ani jsem nedýchal. Doslova jsem cítil napětí, které obklopovalo lovce vstupujícího do zahrady. Ještě, že on nemohl cítit to moje! Stále to sílilo, a když už to málem dosáhlo nesnesitelného vrcholu, najednou to udělalo lup, a bylo to tam! „Guten tag,“ ozval se dětský hlásek. „Das ist unsere Garten!“ Byl jsem tak soustředěný na své pronásledovatele, že jsem si vůbec nevšiml, jak ten klučina přišel. Musel bydlet v tom domě, který stál na druhé straně zahrady. Odtud z něj byla vidět jen střecha. „Schmitke, je tady nějakej kluk,“ zazněl goriláčův hlas. „Das ist eine irrtum! Ich habe mich die adresse geirrt,“ zahuhlal Schmitke a anglicky dodal: „Pojďte, vypadneme!“ Kluk se pak ještě na něco vyptával, ale to už jsem sotva slyšel. Znova skřípla branka a štěkot se začal vzdalovat. Kluk chodil okolo a něco si pro sebe brebentil. Skrze větvičky jsem viděl jeho drobnou postavičku, jak pobíhá sem a tam. Najednou zašustilo listí, větve mého úkrytu se rozhrnuly a naše pohledy se setkaly. Nastala až přízračně dlouhá chvíle naprostého ticha. Nu což, pomyslel jsem si, skoro to vyšlo. Kluk teďka zavřeští a minutu nato ze mě bude řešeto! Nic takového se však nestalo. Klučina na mne koukal s otevřenou pusou. Vypadal překvapeně, ale ani v nejmenším vyděšeně. Mohlo mu být tak šest, měl modré oči a na hlavě černého ježka. Uši mu tak směšně odstávaly. Měl odřená kolena a špinavé ruce. Děti. Vodíme je po světě za ruku a ukazujeme jim cestu. Tady pojď, sem nešlapej, pozor na hlavu! Snažíme se jim předat své životní zkušenosti. Kolikrát se dají nachytat na ty nejprofláknutější, tisíckrát ohrané triky. Přesto proti nám dospělákům mají mnoho úžasných vlastností. Například postrádají předsudky. Kdyby mě našel kdokoliv jiný, vůbec nic by neřešil. Vzal by telefon, vytočil 112. „Na mé zahradě leží nějaká obluda. Vypadá nebezpečně, přijďte a zastřelte to!“ Šlus! Ten chlapeček se choval, jako by našel zatoulané kotě. Prohlížel si mě bez jakéhokoliv strachu, nadzvedával mi přitom konce křídel i vějířovité uši. Pořád přitom něco vykládal. Situace mi připomínala spíš surealistický výjev z nějakého alternativního filmu. Svět kolem sebe jsem vnímal pokroucený horečkou a navíc jsem každou chvíli krátce usínal. Z jeho hry a žvatlání jsem pochopil pouze tolik, že se jmenuje Markus a že nesnáší jakéhosi Michaela. Muselo být už hodně pozdě odpoledne. Markus byl uprostřed stavby „mého“ domečku, když ho z domu zavolal ženský hlas. Zakřičel něco v odpověď a pak se otočil ke mně a na něco se zeptal. Z celé věty jsem porozuměl pouze slovíčku „fresen“, a to hlavně proto, že nás takhle někdy Patricie svolávala k jídlu. Přikývl jsem. Markus zmizel mezi stromy, ale za chvíli zase přiběhl, položil přede mne snad pětikilovou konzervu psího žrádla a znova utekl. Otevřel jsem plechovku a vysypal její obsah do trávy. Zkusmo jsem nabral trochu na jazyk. Za chvilku jsem ležel pod stromem a vylizoval ze země poslední zbytky té neskutečné dobroty. I když mi bylo opravdu zle, musel jsem se smát. Jak je to dlouho, co jsem podobně servíroval Patricii kočičí granule? Svět umí oplácet, jen co je pravda! Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224346


Po jídle přišla žízeň. Vyplazil jsem se ven z úkrytu, a na nejistých nohách jsem se pomalu šoural k domu. Kousek od jeho zadní zdi bylo poněkud zanedbané jezírko napájené dešťovkou z okapu. Ulehl jsem a ponořil do něj tlamu. Voda byla sice prorostlá řasou, ale mně chutnala jako nektar. Sotva jsem uhasil žízeň, z domu vyběhl Markus. Jakmile mě uviděl, tak se ke mně s jásotem vrhnul. Ze dveří za ním vyšla menší útlá žena. Nejspíš jeho maminka. Zatímco jí Markus něco nadšeně povídal, ona na mě jen strnule hleděla a lapala po dechu. Já zatím ležel na břiše a neodvažoval se pohnout, abych ji nepoděsil. Bylo to zbytečné! Přibližně po pěti vteřinách se Markusova matka vzpamatovala, hystericky zavřeštěla a vrhla se ke svému synovi. Chytila Markuse za ruku a přes jeho protesty ho vtáhla do domu. Dveře práskly a cvaknul zámek. Bylo slyšet, jak se spolu uvnitř domu dohadují. Markusův hlásek byl prosebný, mámin zase rozhodný a striktní. Byl nejvyšší čas zmizet. Zvedl jsem se a rozběhl se zpět do křoví. Po pěti krocích se mi zatočila hlava a padl jsem na bok. Zůstal jsem ležet. Utíkat nemělo smysl. Stejně bych se mohl maximálně skrýt v zahradě, protože v polích čekali Schmitkeho lidé. Otočil jsem hlavu směrem k domu. V jednom z oken se objevila silueta postavy. Jen se na mě podívej. Určitě máte v dědině nějakej mysliveckej klub. Stačí jeden telefonát, přihrnou se sem obtloustlí strejci s flintama a zachrání vás. Večer v hospodě uspořádají pijatiku na oslavu vítězství nad strašným drakem, a moji vypreparovanou hlavu si pověsí nad výčep, aby tam postupně zapadala prachem. Nebyly to zrovna povzbudivé vyhlídky, ale mně to v tuhle chvíli už bylo srdečně jedno. Zavřel jsem oči a usnul. Když jsem se znova probudil, už se smrákalo. Všude byl klid. Žádná trestná výprava nedorazila. Že by Markus přece jen přesvědčil svou mámu, že jsem vlastně něco jako křeček? Z druhé strany domu se ozval zvuk motoru. Auto zastavilo a klaply dveře. Ale z vozu vystoupil jen jeden člověk. Pak bouchly domovní dveře a byl klid. V patře se rozsvítilo okno. Viděl jsem ho jako rozmazaný obdélník a obrysy postav za ním jen jako temnější šmouhy. Slyšel jsem ale dobře. Hluboký mužský hlas zněl zpočátku klidně, ale pomalu se do něj vkrádalo podráždění. Zdálo se, že pán domu se nevrátil zrovna v dobré náladě. Markusova matka mluvila velmi tiše. Muž zakřičel. Já s Patricií jsme se hádali jen výjimečně, a co si budu namlouvat, nakonec vždy vítězila ona. Prásk! Něco se rozbilo. Další mužský křik, už pěkně vzteklý. Ženský hlas nabral plačtivý tón. Nelíbilo se mi to, ale říkal jsem si, že to všude nemůže klapat tak hladce jako v naší domácnosti. Plesk... plesk! Odvrátil jsem hlavu. Tohle se tě netýká, kamaráde! Tohle není Patricie, a ty sám nejsi v situaci, aby sis mohl nějak vyskakovat. Rozbilo se něco skleněného. Plačtivý hlas matky, křik muže. Zakřičel Markus! Do háje! Má hlas úplně jako Tomík, jenom je strašně vyděšený. Nikdy bych nedopustil, aby můj syn musel takhle křičet. Do Prčic! Tohle není Tomáš! Zavřel jsem oči a litoval, že takhle nemůžu zaklapnout i uši. Cvaklo to a rozsvítila se žárovka na zdi domu. Dveře se rozletěly. Už jsem se nemohl nedívat. Na zahradu vyšel muž, který vlekl zmítajícího se Markuse. Matka vyběhla za nimi a snažila se s pláčem muže zastavit. Z obratu jí vrazil pěstí přímo do obličeje. Zhroutila se k podezdívce domu a zůstala tam ležet. Horečka mě v tu chvíli rázem opustila, bolest se rozpustila v rudé mlze, která mi začala zaplavovat zorné pole. Zvedl jsem se na nohy. Vytřeštěnýma očima jsem sledoval scénu před sebou a rty samy od sebe odhalily dvě řady tesáků. Muž dosmýkal chlapce až k jezírku, chytil mu hlavu a začal ho topit. Matka se sice mezitím probrala, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224346


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Chuť dračího života (Ukázka, strana 99) by Kosmas-CZ - Issuu