do něj kladivem, nejspíš by prasklo. Takhle jsem si přivodil jen nepříjemnou omrzlinu na krku. Alespoň jsem se tedy napil a odvlekl se do remízku na okraji paseky, abych nebyl tak na očích. Svalil jsem se tam na zem a neklidně usnul. V polospánku mě však trápily noční můry plné okovů a pohybujících se reflektorů. Probudil mě intenzivní pocit strachu, který však hned po procitnutí zmizel. Nad krajinou se vznášely cáry mlhy a východní obzor se začínal modrat. Celé tělo mě bolelo. Místo kolem zranění bylo nateklé a na dotek horké, bolela mě hlava a cítil jsem horečku. Zrovna mě napadlo, že se půjdu napít, když jsem zaslechl vzdálené hučení. Nebylo pochyb! Důvěrně známý zvuk motorů dvou aut. Rychle jsem zvažoval šance. Les byl asi pět kilometrů daleko. I kdybych hned teď vyrazil, do rozednění to k němu nemám šanci stihnout. Navíc mým lovcům bude naprosto jasné, kam mám namířeno, a budou přednostně pátrat právě tímhle směrem. Zůstat tady a snažit se skrýt, byl ještě horší nápad. Mé ťápoty v rozměklé hlíně kolem napajedla lemované kapkami krve by našel i slepec. Chladným vzduchem prosyceným ptačím křikem ke mně dolehl zvuk zvonu. Podíval jsem se k vesnici. Nejbližší domy nebyly ani kilometr daleko. Proč vlastně nejít právě tam? Vždyť já nejsem drak. Jsem oběť nelidského pokusu šíleného vědce a jeho vypočítavého zaměstnavatele. Pravidla, kterými se řídí Patricie a spol. se na mě vlastně nevztahují. Uměl jsem si sice velice živě představit, jak budou reagovat lidé, až se jim bude po ulicích promenádovat šestimetrová potvora s krokodýlí tlamou, ale v nejhorším případě mě prostě zabijí stejně, jak to za pár okamžiků udělá Schmitke. V lepším případě mě prostě chytí a já to alespoň přežiju. Vyrazil jsem klopýtavou chůzí k vesnici dřív, než se na protější straně pastviny objevila světla přijíždějících vozů. Jenom jsem doufal, že Schmitke nebude uvažovat stejně, a když ano, tak že se za mnou neodváží. Namlouval jsem si, že pokud by mě ulovil veřejně, měl by hodně co vysvětlovat, a to by se mu určitě nechtělo. Tlapy se mi motaly. Musel jsem často zastavovat a odpočívat. Než jsem dorazil k vesnici, slunce už vykouklo nad obzor. Přede mnou byl dům, který stál poněkud bokem hlavní zástavby. Kolem byla obrovská zahrada obehnaná rezavým plotem. Vypadala jako starý sad. Mezi zanedbanými stromy rostla spousta křovisek a zadní část pozemku už spolknul blízký remízek. Celé to tu vypadalo docela zpustle. Byly tu však vyšlapané cestičky svědčící o častých lidských návštěvách. Prošel jsem pootevřenou pokřivenou brankou a zalezl do nejbližšího houští, jehož převislé větve tvořily jakési loubí. Tady jsem zalehnul a čekal, co bude. Trochu jsem i pospával, nebo mě spíš přemáhaly krátké mdloby z horečky. Okolí se pomalu probouzelo. Slyšel jsem, jak po nedaleké ulici jezdí auta a pokřikují děti. Bohužel jsem nedokázal rozeznat jazyk. Začínal jsem doufat, že jsem unikl. Muselo být ještě hodně před polednem, když jsem přímo za zahradou uslyšel vzrušený psí štěkot. Vykoukl jsem malinko ze svého úkrytu. Mezi záhumenkami, trasou, kterou jsem se sem dobelhal já, se blížila trojice postav. Jeden z mužů vedl na dlouhém vodítku velikého psa. Přesněji, pes vedl jeho. Mhouřil jsem oči, abych vyrovnal své dvě dioptrie a zjistil, o koho jde, ale marně. Stejně to nemělo smysl. Mířili neomylně sem! Neměl jsem sílu bojovat. Neměl jsem sílu ani utíkat. Stočil jsem se prostě do křoví, jak to jen šlo a nechal to v pařátech dračího boha. „Pane Schmitke, tady se stopa stáčí k zástavbě.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224346
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.