„Myslela jsem, že platíš i náš oběd.“ „Jasně. Tohle byl jen řečnický obrat.“ Přemek jí dal ruku přes ramena. „Co blbneš?“ setřásla ho. „Proč se pořád čertíš? Není vám s námi fajn?“ „Jo, jasně, ale už musím domů. Zítra je taky den.“ „Koho zajímá zítřek?“ zafilozofoval. Maruš se zvedla. Zuzka hned vzápětí. „Mějte se a moc se neopijte,“ loučila se Maruš. Tonda se přitočil k Zuzce: „Přijď o půlnoci ke kostelu.“ Nevěřícně vykulila oči a otevřela pusu. „Myslím to vážně. Líbíš se mi.“ Zrudla a nepatrně přikývla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224343
Kapitán Bartoš „Máte u vás jednoho našeho zadrženého jménem Matěj Vícha. Jak je na tom?“ „ Že to jste vy, kapitáne Bartoši, jinak neposkytujeme informace po telefonu, jak je vám známo. U pacienta se jedná o vrozenou srdeční vadu. Zatím jsme ho stabilizovali. Je schopen propuštění. Musí užívat léky. Budeme ho sledovat. Opatrně s ním, neměl by se příliš rozrušovat.“ „Děkuji vám, doktore. Kdy si pro něho můžeme dojet?“ „Propustíme ho dnes před polednem.“ „Výborně. Moji lidé tam budou.“ „Atletko, Aiťáku, ručíte mi za to, že v pořádku přivezete zadrženého Matěje Víchu, toho času na oddělení III. interní – kardiologické klinice na Královských Vinohradech. Vyzvednete ho tam kolem jedenácté hodiny.“ Za hodinu se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte!“ ozval se Bartoš. „Pane kapitáne, hlásím, úkol splněn. Přivezli jsme zadrženého Víchu.“ „Jak mu je?“ „Docela dobře, jen je dost bledý.“ „Přiveď mi ho.“ Za chvíli se objevila se zatčeným. „Musím vás upozornit, že se bude opět celý výslech nahrávat. Vaše jméno, příjmení a bydliště.“ „Už ho znáte zpaměti.“ „Buďte tak laskav a znovu mi ho zopakujte.“ „Matěj Vícha, Moskevská 25, Praha 10.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224343
„Řekněte mi svými slovy, co se inkriminovaný večer stalo.“ „Už jsem vám řek tisíckrát, že nevím. Návštěva tátovy hospody, venku na nás narazila Monika. Když vrátný vypadl, šli jsme do sokolovny. Monča se děsně opila, musela mít už upito předem. Nebyla s ní řeč. Vypadnul jsem, Vráťa tam zůstal. Že počká, jestli se neprobere. Chtěl jsem se tam brzy ráno vrátit a odvést ji pryč. Taky trošku uklidit. Jenže budík nezvonil,“ podrbal se na hlavě. „Vlastně už vím,“ vítězně vykřikl. „Co víte?“ „No, proč mě mobil nevzbudil.“ „Proč?“ „Když si dávám budíka na mobilu, musím tam ještě zadat den. Když ho nezadám, bude zvonit až za týden. V noci jsem na to asi zapomněl. Až mi dáte mobil, zjistím, jestli mám pravdu,“ prohlásil spokojeně. Bartoš otevřel dveře: „Aiťáku, zajdi do skladu. Vyžádej si mobil mladého Víchy. Zjisti, na kolik hodin si dal budíka.“ „Už letím, šéfe.“ „To by vysvětlovalo vaši nepřítomnost ráno v sokolovně. Ale co se tam vlastně stalo?“ obrátil se k zadrženému. „Vůbec netuším. Nikdy bych to do Vráti neřekl. I když nějakej badatel v televizi říkal, že každej člověk je schopnej vraždit za určitých podmínek. Záleží prý na charakteru.“ „Zajímavá teorie. Domníváte se, že váš kamarád oběť zabil?“ „Jestli jo, tak nějak nedopatřením, jinak si to neumím vysvětlit.“ „Máte štěstí, “ řekl kapitán, když si vyslechl Aiťákovu zprávu o nastavení budíka na telefonu Víchy. „Nevím proč, ale věřím vám. Sice jste před námi prchal. Příště se chovejte jako dospělý s veškerou odpovědností za své činy. Jste volný. Neopouštějte Prahu, budeme vás ještě potřebovat.“ „Vy myslíte, že můžu jít? To jako domů?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224343