98
Jindřich Malšínský
jsem prodělal zdravotnický kurs u Dr Biebla. Už jméno zmí něného doktora vyvolalo úsměv na zarostlé velitelově tváři a posléze pravil, že jsem povýšen do hodnosti frajtra a budu mít na starosti všechny zbylé zdravotníky, kteří neprošli ta kovým školením jako já. Na povel odchod jsem je s plnou polní odvedl do lazare tu. Byl to obrovský stan s mnoha lůžky rozdělený na části s vojáky s lehčím, středním a těžkým zraněním. V prostoru pobíhalo několik milosrdných sester a doktorů v bílých pláš tích potřísněných krví. Vojensky jsem se zahlásil u jednoho kolemjdoucího mladšího lékaře, který mně řekl, abych pře stal s tím šaškováním a poslal mě ke štábnímu lékaři. Tomu jsem zase musel zopakovat, že jsem proškolen jako zdravot ník u samotného Dr. Biebla, a to stačilo k tomu, abych získal jeho plnou důvěru. Seznámil mě s povinnostmi, které spočí valy v tom, že ostatní taky zdravotníci přinášeli do lazaretu na nosítkách zraněné a já je při příjmu třídil do jednotlivých skupin. Dalším úkolem bylo kontrolovat, zda sběrači mrtvol nezařadili k pohřbení někoho, kdo projevuje známky života. Měl jsem velkou odpovědnost, neboť raněných i mrtvých vo jáků bylo nepočítaně. Rozhodně to bylo lepší než u marškumpačky. Mezi dokto ry byl jeden Čech z Budějovic, se kterým jsem si dobře rozu měl. Jeho rod pocházel z Lásenice, vesnice nedaleko našeho města, kam jezdíval o vakacích k prarodičům a v potu tváře pomáhal na poli. Lazaret se po určité době přestěhoval na jih za naší marškumpačkou. Bylo to větší liduprázdné město s poloroz bořenými domy a spoustou raněných, kteří byli ubytováni v budově školy. Jeden raněný nám vyprávěl, že zde došlo na obou stranách k zásadní změně. Bitva v zákopech byl boj muže proti muži a získané území
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224296
NA KŘÍDLECH ANDĚLŮ
99
neodpovídalo nepředstavitelným ztrátám na životech. Proto byly použity nové zbraně, kulomety, granáty a lehká polní děla. Fronta postupovala rychleji, ale počet ztrát na životech byl podstatně větší. Na začátku března, v den sv. Tomáše Akvinského, jsem byl zraněn a dosud ležím v polní nemocnici. Každý zraněný voják při nástupu na ošetřovnu musel odevzdat zbraň a nábojnice a tenhle nešika s ní manipuloval tak, že aniž by chtěl, vystřelil a zrovna mně do nohy. Musel jsem hned na operaci. Po dvou měsících mě ošetřující lékař ujistil, že to bude dobré, ale budu kulhat. Je vidět, že jste mi drželi palce. Kdyby tomu tak neby lo, bůhví, jak by to dopadlo. Říká se, že válčící strany melou z posledního. Je na čase, všeho moc škodí. Říkám si k čemu nám, prostým lidem, ta válka byla. Na otázku, k čemu byla císaři pánu, neumím od povědět. Moje drahá Ester, moje milované děti, snad už to tady doválčím. Hlavní lékař říkal, že budu jen přijímat zraněné a o víc se starat nemusím. Líbám Vás a není hodiny, abych na Vás nemyslel. Ignác Götz.“ Ester přiložila dlaně na oči a odvrátila hlavu od tiše sedící rodiny. „Jen se vyplač, to ti udělá dobře,“ zatímco Sára ji hladila po vlasech a Judita líbala na spánek, Samuel se k matce přitočil a rozhodným hlasem pravil: „Otec se vrátí a zatím jsem tady jediný chlap, na kterého se můžeš kdykoliv spolehnout.“ Utlučeme je čepicemi, vrátíme se do švestek, a zatím se to protáhlo na čtyři roky. Je červen roku 1918. Válka pokračuje a o konci není ani potuchy. Vyhrané a prohrané bitvy, hrdin ství, strach a beznaděj a to se opakuje, jen prostředky ničení se rok od roku mění.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224296
100
Jindřich Malšínský
Namísto boje muže proti muži, kdy efekt se měřil několika málo získanými kilometry, se objevily nové zbraně – letadla a ponorky. K rychlejšímu přesunu lidí a vojenské techniky se postavily nové železniční sítě a ke zlepšení komunikace se začaly používat polní telefony a telegrafy. Těžký průmysl ve vnitrozemí se zaměřil především na výrobu oceli a těžkých zbraní, přičemž na místo mužů na stupovaly ženy a sotva odrostlá mládež. Prodejny zely prázd notou, na základní potraviny se stály fronty, čehož patřičně využili na vesnicích sedláci a překupníci. Vyhladovělí lidé a děti umírali podvýživou, na zákeřné nemoci, nakažlivé cho roby a vyčerpáním. V polovině roku Eugen Fleischmann ochrnul na pravou polovinu těla a také řeč mu dělala potíže. Pohyboval se jen na pojízdné židli a po místnosti nebo na dvoře s ním jezdila manželka Ruth nebo Libuše, která ji zastoupila, protože často nebylo z čeho vařit. Kašrut nekašrut, košer nekošer, jedlo se, co se dalo. Vysvobozením od hladu byla opět Libuška. Čas od času za jela za babičkou, která o ni po smrti matky pečovala, a vrace la se s naditým batohem vajíček, bochníkem chleba, sádlem, oškubaným kuřetem nebo zabíjačkovými pochoutkami. O továrnu se starala dcera Ester, zatímco o kvelb na ná městí pečovala Sára se Samuelem a Juditou. Na procházce po dvoře si Libuška všimla, že Fleischmann pohybuje rty a snaží se jí něco povědět. Naklonila se, aby lépe slyšela, ale z úst vycházely jen nesrozumitelné zvuky. „Co byste potřeboval, milostpane?“ zeptala se. Přes několikeré opakování uslyšela po slabikách s náma hou vyslovené slovo: „Odpustit.“ Libuše věděla od babičky, jak se Fleischmann zachoval k její matce, která si ze zoufal ství vzala život.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224296