A pak se probudíte a, můj Bože, je z vás trestanec
Karambol. Takže celou dobu očekávám telefonát: „To nemůžeme odvysílat. Sorry, Pííítrrr, to nemůžeme odvysílat.“
Probudil ji zvuk čtyřiceti šesti kašlajících hrdel. Všude viděla jen ženy. Bylo jich tolik a byly tak blízko, že to vypadalo, jako by netvořily samostatné lidské bytosti, ale rozčlenily se na jednotlivé části těla – desítky nosů a spousty rukou, nohy trčící z paland, zadky, stehna a prsa. V její cele bylo čtyřicet šest žen namačkaných tělo na tělo; bylo to jako jet metrem ve špičce, až na to, že nebylo kam vystoupit. V rohu na druhém konci byla kuchyně a televize, na níž běželo MTV tak nahlas jako v nějakém nočním klubu. Někdo tancoval, svíjel se mezi palandami. Stále bylo slyšet křik, nadávky, zpěv a smích. Nad ní nějaká žena chrápala a vedle ní někdo šustil papírovými pytlíky. Na konci místnosti byly záchody a z pěti kohoutků neustále proudila naplno voda, protože něco prasklo, a všechny kašlaly. Pak byl čas na vycházku. Sešly dolů po schodech na dvůr – řada navazujících betonových chodeb, jež vedla do miniaturní betonové šachty desetkrát deset metrů se dvěma stromečky a mřížemi nahoře. Chodila sem a tam a myslela při tom na tygry v kleci. S nikým nemluvila, aspoň zpočátku ne. V noci slyšela vlaky. Věznice byla přímo vedle trati. Žádná okna nevedla ven, ale slyšela signály a houkání vlaků, jež jí celou noc nedaly spát. Venku byla předměstská Moskva. První dny jen psala. Schoulila se na posteli a psala dopisy Alexejovi. Milostné dopisy. Udržovaly ji při smyslech. Byly nasládlé a sentimentální a nehodlala je nikdy odeslat, ale potřebovala myslet na život venku. Psala o jeho očích, o tom, jak sní, že se s ním miluje, jak s ním chce mít děti, jak z nich bude rodina. Pokaždé když se
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224182