nezanikne. Moje přítelkyně Stará se o to zajímala. Vůbec bych se nedivila, kdybys něčím ta‑ kovým bylo zrovna ty samo.“ „Je pravda,“ odpovědělo Slunce, „že si mnohdy připadám jako střed světa. Žhnu a horkost ode mě odchází s úděsnou rychlostí, takže stěží vnímám cokoliv jiného než sebe. Zářím – po‑ slušno svému úkolu. Ale věčnost? Jen hlupák si může myslet, že se má síla nikdy nevyčerpá.“ Slunce zmlklo a dokonce to začalo vypadat, že na hovor se skálou zapomnělo. Teprve když vystoupalo do nejvyššího bodu a začalo klesat, nenadále řeklo: „Proč se nezeptáte Stvořite‑ le – toho, který nás všechny učinil tím, čím jsme, a dal nám řád?“ „TAK VIDÍŠ,“ OZVALA SE POZDĚJI STARÁ, KTERÁ VŠE VE SPÁNKU SLYŠELA. „Ani Slunce nezná odpověď.“ „Máš pravdu,“ přiznala zklamaně Závrať. „Nezná. Ale aspoň nám dobře poradilo. Počkáme si na Stvořitele – toho, který nás všechny učinil tím, čím jsme, a dal nám řád.“ Čekaly celou noc a den a ještě jednu noc a ještě jeden den a Stvořitel se neukázal, ani nedal znamení, podle kterého by poznaly, kdy, odkud a v jaké podobě přijde. „To nevadí,“ utěšovala se Závrať. „Máme přece spoustu času. Dříve nebo později se tu ukáže a odpoví na všechny naše otázky.“ „Také tomu věřím,“ souhlasila Stará.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS224173