1 4 . p r o s i n e c
Když mrzne na bosého Jana, uslyšíš na Hromnice skřivana
V noci sněžení nad Prahou zesláblo, k ránu ustalo úplně. Dopravní zpravodajství přinášelo informace o průjezdnosti silnic a nabádalo řidiče k opatrné jízdě. Nemluvilo se o kalamitě, ale na některých místech napadlo až třicet centi metrů. Ještě za tmy zalehl město zvuk lopat odškrabujících sníh z chodníků a hučení úklidových vozů. Za rozbřesku už neměli silničáři kam sníh odhrnovat, odváželi ho z centra Prahy na náplavku a shazovali do Vltavy. Marián Holina nebyl jen vrchním komisařem pražského Oddělení pro vyšetřování vražd, měl i mimoslužební povinnosti. Patřil k nim úklid sněhu na prostranství před karlínským domem, kde bydlel. Nebyl to obecní pozemek, patřil Mariánově domácí, ale lidé si tudy zkracovali cestu k tramvaji. Padesát osm a půl metru, které bylo třeba udržovat v bezpečném stavu, na kterých nesměl nikdo uklouznout a zlomit si nohu. Marián si v zimním období nařizoval budík na časnou hodinu, aby zkontroloval situaci. Když zaspal a v noci napadl sníh, mohl si být jistý, že se lopaty chopí paní domácí, a toho se děsil. Bylo to ještě nebezpečnější, než kdyby chodník zůstal zavátý. Miladě Štajfové bylo šestasedmdesát let, měla osteoporózu a nemocné klouby; hrozilo, že se při úklidu sněhu vážně zmrzačí. Pokud jde o mentální a verbální schopnosti, ty měla na svůj věk vynikající, hlas zvučný. „Zase ten váš den bude stát za kulový!“ halekala z pavlače obvyklým nahněvaným způsobem, když Marián po hodině práce odložil lopatu a kbelík s pískem (kromě chodníku 98
divky-text.indd 98
22.10.2016 10:01:23 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223807