vrátní a administrativní pracovníci, i ony často zastávaly svoje funkce déle než jejich zaměstnavatelé. Protože pocházely z rolnického nebo dělnického prostředí, byly v otázce mravů často mnohem konzervativnější než rodiny z řad inteligence a středních vrstev, na jejichž syny měly neoficiálně dohlížet a jimž se cítily odpovědné. Mezi rozpustilými mladíky a jejich shovívavými nadřízenými bylo postavení pokojských v té době složité – mohly se opírat jen o morální konvence a veřejné mínění. V šedesátých letech však už staré morální normy přestávaly platit, nebo přinejmenším začínaly být nevymahatelné. A tak vznikala celá řada tichých dohod, které trochu připomínaly nepsaná pravidla, díky nimž přežívaly komunistické státy v pozdní fázi své existence: my budeme předstírat, že vás posloucháme, a vy se budete tvářit, že tomu věříte. Řekl bych ale, že i v roce 1968 bylo jen málo studentů, kteří by měli tu drzost přímo konfrontovat naši pokojskou s důkazem o dámské návštěvě, natož s návštěvou samotnou. Ale na druhé straně jsme už necítili nutnost úzkostlivě zakrývat nepřímé stopy – příležitostný kus dámského prádla nebo jiný doklad noční návštěvy představoval jen malé riziko následného kázeňského zákroku. Jednali jsme, jako bychom si mysleli, že naše pokojská věří, že žijeme kontemplativně jako mniši, a pokojská nás při tom pobaveně a s trochou provinilosti nechávala. Vlastně jsem své pokojské způsobil potíže jen jednou, když jsem mimořádně (a už si ani nevzpomínám proč) dorazil na pokoj úplně namol, padl na postel – a ráno se probudil ve velké louži zvratků. To ráno moje pokojská, starší žena jménem Rose, beze slova, jedním 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223806