nahoru. Aniž se musel příliš snažit, vznášel se na zádech na vod ní hladině a zíral přímo nad sebe. To, co tam uviděl, mu vyrazilo i tu trochu dechu, kterou do těla stihl dostat. Nad ním se tyčila vysoká, temně fialová klenba. Zdálo se, že slabě světélkuje. Poblikávaly v ní tisíce maličkých teček. Vypadaly jako hvězdy. Byla obrovská, nádherná a ohromující. Nebe za soumraku. Nebe? Jak je to možné, když jsme tak hluboko pod zemí? Pak ale zjistil, že to ve skutečnosti není obloha. Byl to strop obrovité klenuté jeskyně, rozlehlého podzemního sálu z rozeklaného fialového kamene. Kamene, který zářil jakýmsi vnitřním světlem. Není to kámen. Jsou to krystaly! „Galfe! Můj pane! Jsi v pořádku?“ ozval se Ossiliusův hlas. Kapitán doplaval až k němu. Z rány na čele mu tekla krev. Galf si uvědomil, že i jeho pálí kůže v obličeji. Zadíval se na svoje ruce a všiml si, že je má plné škrábanců, které utrpěl při pádu. Kousek za Ossiliusem plavala Hetty a snažila se udržet nad vodou bezvládného Markuse. Voják komíhal hlavou a mumlal cosi nesrozumitelného. „Jsem v pořádku,“ ujistil Ossiliuse Galf. „Pomoz jemu.“ Shromáždili se kolem Markuse a střídavě ho podpírali. Voda kolem nich pleskala, drobné vlnky se třpytily ve fialové záři draho kamů na stropě. Ke Galfovu úžasu se zdálo, že světélkuje i voda samotná. Je to stříbro! „Musíme ho dostat na břeh,“ oddychovala ztěžka Hetty, když se Markusova hlava na chviličku ponořila pod hladinu. „Žádný břeh tu není,“ odpověděl Ossilius. Galf se rozhlédl a zjistil, že je to pravda. Ať se otočil kamkoli, všude viděl jen stříbřitou plochu vodní hladiny, ubíhající dál a dál do tmy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223759