Consilia Maria Lakottová
Připomínala spíš hodiny než člověka. Matka Amabilis málokdy našla důvod ji pokárat a její vyznání působila vykonstruovaně. Eve, už trochu starší dívka s přísným, ostře řezaným obličejem s výrazným obočím černým jako uhel, se na mě udiveně podívala: „Copak sis nevšimla, že přímo nad matkou Amabilis na čelní stěně visí velký kříž? Před ním klečíme – a proto, že ona nás z pověření Božího vychovává.“ „Pch,“ odfrkla jsem si, „ale stejně – jestliže porušení pravidel není hřích a nemusíme se z něj zpovídat, proč se s tím vyznáním dělají takové ciráty?“ Eve na mě hleděla zděšeně jako na kacířku: „Sestro Eileen, máš ty ale tvrdou irskou hlavu! Ne, nikdo na tebe nevyslepičil, kdo jsi, ale Irku v tobě pozná každý, jakmile otevřeš pusu.“ Spokojeně jsem přikývla: „To máš pravdu, my se nenecháme k ničemu nutit. Ale copak ty jsi úplně bez citu? Nikdy se v tobě nevzedme vlna odporu, sestro Eve?“ Vysoká spolusestra na mě chvilku zírala a pak celá zrudlá řekla: „Prozradím ti tajemství – jen proto, že by ti to mohlo pomoci překonat pýchu: stanu-li se řeholnicí, tak jen se zaťatými zuby. Ano, je to tak. Při každém rozkaze, který hned nechápu a nesouhlasím s ním, musím se popadnout jako jezevčík za kůži na zádech a donutit se doslova se zježenou srstí udělat to, co páníček chce. Tak, a teď víš, co pro mě znamenají sobotní odpoledne.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Eve se klidně obrátila a odešla. Takovéhle vyznání jsem od ní opravdu 98
klauzura.indd 98
30/06/2016 08:44:03 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223618