Atlantida
Do očí mi vhrknou slzy. „A on mě mohl… on mě dokázal… a ani podruhé nezaváhal. Jak mi to mohl udělat?“ Nevím, jak bych mohla pomoci. Nechci, aby se trápil. Znovu se na mě podívá. „Ne, ty se za to neobviňuj, prosím tě, není to tvoje chyba, že…“ „Že jsem měla přístup ke Zdroji a on toho prostě zneužil,“ dokončím větu za Davise, až sama žasnu nad tím, jak jsem si svůj minulý život dokázala srovnat v hlavě. Skousne zuby, zatřese hlavou a zadívá se někam do tmy. „Měla jsem tě zachránit. Všimla bych si ho, kdybych zrovna nepřemýšlela nad tím, co jsi řekl. Je to moje chyba. Je mi to tak líto.“ Naše pohledy se střetnou. Prohlíží si mě, jeho oči se nezvykle lesknou. „Jak ses rozhodla?“ zeptá se mě najednou. Nechápu, na co naráží, a je to na mně očividné. „Až bude tenhle chaos za námi. Budeš chtít zapomenout?“ Uhnu pohledem – nezvládnu se mu dívat do očí. „Já nevím, nevím, co bude,“ zakoktám. Pohladí mě po hřbetě ruky. Myslím, že to napětí musí cítit. „To je v pořádku,“ zašeptá. Opět z něho slyším mluvit bolest. Nechci mu to dělat ještě těžší. „Asi je ode mě sobecké, když řeknu, že zapomenout nechci. Jen nechci zraňovat druhé,“ vysvětlím. Troufnu si kouknout na Davise. Jeho pohled pálí touhou. Možná je to tím tichem, tou nocí, jsme tu jenom sami dva – Call už určitě musel vytuhnout. Prostor mezi mnou a Davisem se nabíjí elektřinou. „Kiro, tohle asi není dobrý nápad,“ zašeptá. Odtáhnu se. Ruka se mi potí, ještě mě nepustil. „Ale aspoň jsi přišel na jiné myšlenky.“ Úsměv mi smutně opětuje a odvrátí se.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223527