Tři dámy na zhubnutí (Ukázka, strana 99)

Lucy Diamond • • • Bohužel to nešlo tak snadno, jak jsem si představovala. „Kam že to jdou?“ zeptal se večer Charlie, když jsem se mu svěřila se svým plánem.

Zopakovala jsem mu, co mi řekla Phoebe. „Napřed do Star Baru, potom k Slimákovi a salátu a nakonec do nějakého klubu. Ale já tam nepůjdu, protože nemám…“ Chtěla jsem mu říct, že nemám co na sebe, ale Charlie mě přerušil. „Je dobře, že tam nepůjdeš,“ prohlásil tiše. „Ani na ta ostatní místa. Tyhle podniky jsou plné štětek. Nechci, abys tam chodila a celou noc tě někdo očumoval.“ Pokusila jsem se něco namítnout, ale sama jsem cítila, jak klesám na duchu. „Nikdo mě očumovat nebude, Charlie. Jenom připijeme Phoebe na zdraví a…“ „Jistě,“ ucedil zase tím tichým, mrazivým hlasem, kterého jsem se hrozila. Byla bych radši, kdyby křičel a bouchal pěstí do zdi, než aby ke mně promlouval tím zdánlivě klidným, ale přitom výhružným způsobem. „To říkáš teď. Ale já dobře vím, jaká jsi. Po dvou skleničkách se začneš hihňat a flirtovat se všemi chlapy, které uvidíš. A než se naděješ…“ „Přestaň!“ ohradila jsem se dotčeně. „Nic takového! Ani nebudu pít.“ „A dřív než se naděješ,“ pokračoval, jako by mě neslyšel, „budeš pod jedním z nich ležet na zádech s nohama do praku. Ne ne, zůstaneš doma.“ „Charlie, prosím,“ zhrozila jsem se. „Já…“ Ale on vstal z pohovky a prodral se kolem mě s obličejem zkřiveným hněvem. „Znechutilas mě,“ oznámil mi a práskl za sebou dveřmi.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223073

Tři dámy na zhubnutí Vyběhla jsem za ním bosá na ulici. „Kam jdeš?“ kvílela jsem. „Charlie, vrať se!“ Ale to už byl pryč. Vztekle rázoval po chodníku a paže se mu divoce míhaly. Zaváhala jsem. Mám se za ním rozběhnout a poprosit ho, aby se vrátil, s tím, že nikam nepůjdu?

Vtom jsem si všimla, že mě z okna protějšího domu pozoruje paní Stanleyová, a zapadla jsem zpátky. Najednou jsem ztratila všechnu odvahu.

Zavřela jsem dveře a připadala si jako spráskaný pes.

Třásla jsem se po celém těle. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Okamžitě mě totiž napadlo: Opustil mě a teď se nikdy nevdám.

Moje druhá myšlenka byla: Bože, opravdu si musím dát něco pořádného k jídlu.

Před několika lety, když jsem ještě bydlela s děvčaty, bylo všechno jiné. Kdyby na mě nějaký kluk křičel nebo mě ponižoval, okamžitě bych se obrátila na svoje kamarádky, které by mě objaly, utěšily a sáhodlouze jeho chování probraly.

Po otázkách: Proč jsou chlapi takoví mizerové? a Myslíš, že bych mu měla zavolat? by pohotově následovala ta klíčová: Mimochodem, kdo je na řadě s nákupem? (Míněn je obchod s alkoholickými nápoji.) Nato by padl jednoznačný závěr: Co kdybychom si pustily Cenu za něžnost a pořádně si poplakaly?

Což za daných okolností dost dobře udělat nešlo. S Gemmou, Nat a Shelley jsme pořád kámošky, ale už se moc nevídáme. Charlie je nemá zrovna v lásce. Tvrdí, že na mě mají špatný vliv a neměla bych s nimi ztrácet čas, když teď mám jeho. Měla jsem dojem, že ani ony nemají chuť se s ním stýkat. Kdykoliv jsem se o něm zmínila, vyměnily si kradmý 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223073

Lucy Diamond výmluvný pohled. Nikdy jsem nepatřila k holkám, které zapomenou na své kamarádky, sotva se objeví na scéně nějaký kluk, ale kdykoliv jsem se za nimi chystala, Charlie kolem toho nadělal tolik povyku, že jsem nechala naše přátelství tak trochu vyšumět.

Ony ho neznají tak jako já a právě v tom je ten problém.

Oukej, přiznávám, že se za tu dobu, co spolu chodíme, trochu změnil. Ano, občas bývá protivný. Ale ony nevědí, že doma se ke mně chová moc hezky. Opravdu je roztomilý.

Přece mě požádal o ruku. Jistě, sice se tvářil trochu naštvaně, ale padl přede mnou na koleno a řekl: „Vezmeš si mě?“ (Než usnul opileckým spánkem na koberci v obýváku.)

A já ho miluju bez ohledu na to, co si myslí moje kamarádky.

Jednou, když jsem byla se Shelley večer v hospodě (Charlie vyrazil na víkendovou pánskou jízdu), trochu jsme se lízly a Shelley se na mě ustaraně podívala. „Jess… Vážně si chceš Charlieho vzít? Doopravdy?“ Položila mi dlaň na předloktí a upřeně na mě zírala.

Okamžitě jsem se naježila. „Samozřejmě že ano!“ oznámila jsem jí. „Proč se ptáš?“ „Já jenom…“ Rozpačitě stiskla rty. „Já nevím. Připadáš mi nějaká jiná. Zamlklejší.“ Zrovna jsem pila svůj čtvrtý vinný střik, takže jsem nebyla úplně střízlivá. Chtěla jsem ze sebe vynutit smích, ale moc mi to nešlo. „Jsem jenom starší a moudřejší, to je všechno.“ Mávla jsem rukou, jako bych neměla žádné starosti. „Asi je to součást dospívání. Nemůžeme věčně řádit na diskotékách.“ Nezdálo se, že bych ji přesvědčila. „Oukej. Dobře. Jak mys­líš. Ale pamatuj si, že tu pro tebe vždycky budeme, kdyby 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223073