Už jsem se sebou nebyla spokojená, všechno mi připada lo jako v mlze. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nevidě la jsem to, co bych ráda spatřila. Blond vlasy dostaly kašta novou barvu. Nos jsem měla široký a rozpláclý. Celé tělo se dál rozpínalo, ale do výšky už nerostlo. A začala se mi kazit i pleť: na čele, na bradě, podél čelistí se množila nateklá rudá souostroví, která postupně zfialověla, a nakonec se na nich vyklubaly žluté vrcholky. Z vlastní vůle jsem začala mámě pomáhat s úklidem bytu, s vařením, likvidovala jsem nepo řádek, který za sebou nechávali mí sourozenci, starala jsem se o Elisu, našeho benjamínka. Ve zbylém čase jsem necho dila ven, sedávala jsem v koutě a četla romány vypůjčené z knihovny: Deleddovou, Pirandella, Čechova, Gogola, Tol stého, Dostojevského. Občas jsem pocítila silnou potřebu jít za Lilou do dílny a vyprávět jí o postavách, které mě uchvá tily, přeříkat jí věty, které jsem se naučila nazpaměť, ale pak jsem to pokaždé vzdala: řekla by mi něco ošklivého, začala by mluvit o plánech, které si dělali s Rinem, o botách, o továr ně na obuv, o penězích, a mně by postupně začaly připadat zbytečné romány, které jsem četla, a ubohý můj život, moje budoucnost, to, čím se stanu: tlustou a uhrovatou prodavač kou z papírnictví naproti faře, staropanenskou úřednicí na radnici, dříve či později šilhavou a kulhající. Jedné neděle, popíchnutá pozvánkou, která přišla poštou na mé jméno a v níž mě pan učitel Ferraro zval, abych přišla dopoledne do knihovny, jsem se rozhodla se sebou konečně něco udělat. Snažila jsem se, abych byla zase tak krásná, jak jsem si odmalička připadala, jak jsem chtěla věřit, že ještě pořád jsem, a šla jsem ven. Strávila jsem věčnost vymačká váním uhrů, až jsem měla obličej ještě podebranější, navlék la jsem si mámin stříbrný náramek, rozpustila jsem si vla sy. Ale pořád jsem se sama sobě nelíbila. Skleslá, ve vedru, které v tom ročním období dusilo čtvrť už od rána jako dlaň napuchlá horečkou, jsem došla až ke knihovně. Při pohledu na malý zástup rodičů a dětí z obecné i z měš ťanky, který proudil hlavním vchodem dovnitř, jsem pocho pila, že něco je jinak než obvykle. Vešla jsem. Byly tam řady 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222750