Henrikou do obýváku a řekne jí, že pojede k Vinqvistům. Zeptá se, jestli matka něco nepotřebuje, ale ta jen zavrtí hlavou. Robin chvíli namátkou chodí mezi policemi. Takhle v sobotu v obchodě moc lidí není. Většina nakupuje jinde. Všimne si poloprázdného pultu s pečivem, kde se nakrájené bochníky chleba zatavené v plastové fólii nemusejí zrovna prát o životní prostor. Totéž platí pro housky. Když dojde k poličce s konzervami, zastaví se. Je tu Sabina, Matildina kamarádka, a studuje nápis na konzervě kukuřice. Stojí tam dlouho, ve tváři má nepřítomný výraz a Robin se na ni dívá. Sabina má tmavé vlasy po ramena a je buclatá. Má hezký obličej, který se ale roztéká do tlustého krku a několika brad. Někdo se protáhne kolem Robin. Vysoký muž v zelené pláštěnce. Má kšiltovku. A kapuci. Letmo se na ni podívá, ale ona ho ignoruje. Muž projde i kolem Sabiny, ta se rozhlédne a všimne si Robin, která rychle zvedne ruku na pozdrav. Sabina vrátí kukuřici na místo. Otočí se a chce jít pryč, ale pak si to rozmyslí a zamíří k Robin. Tváří se smutně. „Dobrý den,“ řekne. „Slyšela jsem, že jste místo Matildy volala na policii. To od vás bylo moc hezké.“ „To je to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat,“ řekne Robin. „Ne, vážně. Říkala mi, že Martin už je týden pryč, ale já myslela, že je to zase ta stará známá historie. Matilda vždycky dělá silnou. Vždycky chce všechno zvládnout sama. Že se vám svěřila, to o vás něco vypovídá. Dává nám to naději,“ řekne Sabina. „Naději?“ zeptá se Robin. „Teď se dějí samé strašné věci. Martin, a taky ten vrah. No sama jste mě viděla ten večer, kdy vypadl proud. Je ze mě troska! Když si pomyslím, co by se mohlo stát 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222646