„Předvedla jsem mu autoerotiku. Sice to nemohl vidět, ale snad aspoň něco zaslechl.“ Pokoj byl k nerozeznání od toho, kde si odbyl svých pár heroických sekund. Zaklepal na dveře koupelny. „Aleši, už ti vypršel čas.“ Cvaknutí zámku a Aleš vmžiku zaujal místo po jeho boku. „Doufám, že ses aspoň pořádně vykoupal, bylo to hodně drahý.“ Aleš mlčel. „Tak my půjdeme,“ obrátil se na dívku. „Dneska jsme se osmělili a příště už to zvládneme do trenek, že jo, Aleši?“ Stavil se u baru pro panáka. Aleš v koutě trhal hlavou, jako by po stěnách sledoval nedostižná prasátka z diskokoulí. „Už fakt pojďme,“ naléhavě zaprosil. Adrian ho i s drinkem následoval. „Nemůžete s tím sklem ven!“ zastavil je chlápek u východu. Adrian mu podal pětikilo a závora ruky klesla dolů. Dřív mu takové jednání vadilo, to okázalé rozhazování, jež chvíli působilo jako neotesané spratkovství a hned nato jako perverzní hra s vůlí lidí i neochvějností jejich pravidel. Ale pak pochopil, že se kolegové snaží bavit, ve skulinách volného času zběsile relaxují, a peníze pouze odstraňují překážky. Skupinka nerozhodných Němců si je u východu prohlížela, jako by z jejich výrazů odezírali, zda se návštěva vyplatí. Adrian zamířil k Václaváku, odkud se nesl hřmot divošského karnevalu. „Tam ne,“ žadonil Aleš. Obrátili se tedy na druhou stranu. „Stejně je to zvláštní. Šest padesátiletých životů, a jsi v roce 1700,“ přepadla Adriana miléniová nálada. „Když jsme se narodili my, tak teprve pár let existovaly mikroprocesory.“ „Mobil, který mám v kapse, je výkonnější než tehdejší superpočítače.“ „Předchozí generace zmizely skoro beze stop, po nás zůstanou e-mailové schránky…“
97
jednicky-text.indd 97
6.10.2016 13:53:14 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222583