Edvard Beneš - Drama mezi Hitlerem a Stalinem (Ukázka, strana 99)

a kartografické kanceláře vedené profesorem Jaroslavem Pantoflíčkem se nacházely na avenue Charles Floquet a v rue Saint-Benoît, kde si pronajímaly několik místností. V hlavním městě plném návštěvníků, delegací a diplomatů nebylo možné všechny Čechoslováky shromáždit na jedno místo. Situace to nebyla nijak pohodlná. Z bulváru Montparnasse k Seině se ozývala čeština, zejména v oblíbených restauracích delegace: chez Duval et Rougeot, chez Procope, aux Deux Magots apod.38 Kramář odjel z Prahy sám v polovině ledna a jel přes Švýcarsko.39 Jakmile dorazil do Paříže, zmocnilo se ho zklamání. Na základě Benešových depeší očekával, že Československo bude v hlavním městě Francie v centru zájmu Dohody.

Zjistil, že tomu tak není, a trpěl tím, že se tu jeho zemi nedostává patřičné vážnosti: „Ve Vídni jsem byl někdo, a tady jsem jen podružnou postavou,“ poznamenal si do deníku a stěžoval si, že „nemůže najít své místo“.40 Protože si Beneš monopolizoval české záležitosti, Kramář se zajímal především o vojenskou intervenci v Rusku. Spřátelil se s bývalým eserem a kontrarevolucionářem Borisem Savinkovem, spřádal grandiózní plány: „Moje duše se rozjasní, když si připomenu, že bych mohl pomoci Rusku,“ píše své ruské manželce Naděždě Nikolajevně.

Kramář a Beneš patřili ke dvěma různým generacím a těžko si mohli rozumět: jeden ztělesňoval sociální a rusofilský konzervatismus, druhý umírněný socialismus prozápadního směru. Jednomu samolibě záleží na reprezentaci, druhému na jednání a účinnosti. Jeden vyznává afekt (dokonce se mluví o „národním patosu“),41 druhý puntičkářské uvažování. Jejich spory nicméně neměly okamžitý dopad, protože rozhodující činitelé si navykli obcházet Kramáře a obracet se přímo na Beneše, považovaného za „toho rozumného“ v delegaci. Když domácí záležitosti vyžadovaly Kramářovu přítomnost a rýsovala se vyhlídka na návrat do Prahy, k čemuž ho Beneš tlačil, Kramář v tom viděl jen výhody. Aby si zachoval tvář, navrhoval, že do Paříže pošle sociálního demokrata Gustava Habrmana.

A když Národní shromáždění po podpisu Versailleské smlouvy poděkuje Benešovi, aniž se zmíní o Kramářovi, je to rána, kterou Kramář nese velmi špatně.42 Z této nevděčnosti viní svého rivala a nikdy mu to neodpustí.

Ruské záležitosti, v nichž se dále volky nevolky angažují československé legie, nejsou Benešovi cizí. Po svržení direktoria v Omsku 18. listopadu 1918 československá vojska pohlížejí na převzetí moci admirálem Kolčakem s nelibostí. Držela uralskou frontu, jak požadovala Paříž, ale v lednu 1919 se musejí stáhnout a jejich morálka upadá. Situaci viděl pesimisticky i Štefánik, který tam pobýval s nimi. A přestože k nové ruské vládě necítil žádné sympatie („boj proti bolševismu musí v naší politice dominovat“),43 o blízké budoucnosti si nedělal iluze.

Ruská anarchie, nesoudržnost bílých armád a malicherné rivality znemožňovaly jakoukoli účinnou akci. V červnu československé jednotky dorazily východně od Omska a jsou demoralizované ještě víc. Bolševická propaganda v jejich řadách je Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222578

na postupu. Žádný ze slibů týkajících se návratu do vlasti se nesplnil: tyto jednotky jsou jen pěšákem na sibiřské šachovnici.

Spojenci váhají: ačkoli se generál Alby zmiňuje o převozu Čechoslováků k Irkutsku a jejich nalodění na tichomořském pobřeží, zároveň se obává, aby to nevyvolalo „explozi bolševismu na Sibiři, pád Kolčakovy vlády a invazi sovětských vojsk na Sibiř“.44 Až do června 1919 francouzští vojenští velitelé setrvávali v iluzi, že by se mohla Rudá armáda rozpadnout, a že je tedy nutné československé legie držet na Sibiři.

Na české straně se i v tomto ohledu mínění rozcházejí. Kramář je přesvědčen o tom, že sovětský režim dlouho nevydrží, a domnívá se, že by proti němu bylo možné vyslat ruskou armádu sestavenou ze zajatců někdejšího Rakouska-Uherska. Češi by se měli stát hybnou silou při rekonstrukci Ruska slovanského a demokratického, jak tehdy tvrdil, aby si zajistili budoucnost ve slovanském světě.

Podle Kramáře by totiž vytvoření slovanského bloku bylo nejlepší zárukou míru.

Má za to, že spasením Ruska před bolševismem by Češi naplnili svůj historický osud, a domnívá se, že to Československo dluží „třem milionům ruských mrtvých“ za to, že uniklo německé porobě a že vůbec existuje:45 v takovém případě by německý blok nevzbuzoval už žádné obavy. Účast v ruské občanské válce však nový stát zamítl. Masaryk a Prokop Maxa, organizátor československých vojsk v Rusku, se domnívají, že nakonec bude třeba s bolševiky počítat. Maxa proti intervenci vystupoval veřejně 46 a Masaryk v únoru poskytl rozhovor deníku Temps, v němž nesouhlasí s politickým směřováním svých ministrů v Paříži.

Na rozdíl od Kramáře vede Beneš nesmírně obezřetnou taktickou hru.47 Nevěří sice v úspěch ozbrojené intervence, ale ví, že je nezbytná jistá pružnost, aby dosáhl svého v jednání s Brity. Podstatu svých názorů vyložil až později: jeho pohled na Rusko spadá do širšího rámce celkového vývoje světa směrem k demokracii. Únorová revoluce roku 1917 tuto tezi potvrdila, ta říjnová ji naopak vyvrací a působí proti českým zájmům, protože Rusko se zřeklo svých mezinárodních závazků, na něž Praha spoléhala. Navíc středoevropské avatary bolševismu v Maďarsku nebo Německu mají tváře nepřátel. Beneš zůstává realistou, ale – stejně jako Masaryk – sází na návrat Ruska k demokracii díky socialistům-revolucionářům, k nimž cítí sympatie. Případně by byl pro masivní a účinnou intervenci Spojenců, ale rozhodně se postavil proti částečným operacím odsouzeným k nezdaru.

Absence oněch 60 000 mužů, kteří uvízli na Dálném východě, českou veřejnost od června 1919 stále více znepokojuje; Beneš zahájil jednání s Brity, protože repatriace závisí na lodní tonáži, jakou mohou poskytnout ve Vladivostoku.

Ministr války Winston Churchill navrhuje odchod přes Archangelsk nebo přes jižní Rusko, což by legie přimělo k boji s Rudou armádou, zatímco Beneš navrhuje alternativu: část by odjela přes Vladivostok, část by si vynutila silou průchod k severu, což je taktický ústupek, který má urychlit evakuaci a britskou Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222578

podporu. Francouzští činitelé jsou pochybovační a Beneš ve svém postoji přitvrdí. Dne 1. července už nevěří v tranzit přes arktické přístavy před jejich zamrznutím, Spojenci však setrvávají na svých pozicích a předávají své pokyny Janinovi a Kolčakovi, přestože je tento plán utopický, neboť víme, že jen ke shromáždění Čechoslováků do náležitého uskupení bylo třeba šesti měsíců první poloviny roku 1919. Generál Jan Syrový v čele československých vojsk jakýkoli nový boj odmítá. Francouzská vláda 22. července ustoupila. Teprve v říjnu však Maurice Janin zkoumá plán evakuace, zatímco bělogvardějská vojska admirála Kolčaka už jsou na útěku a mají v patách Rudou armádu. První kontingenty se ve Vladivostoku nalodily v prosinci 1919 a tento proces trval až do podzimu 1920.

V diplomatické rovině Beneš z této sibiřské „anabáze“ vytěžil, co jen bylo možné. Vůči Clemenceauovi, Lloydu Georgeovi a Churchillovi tento pádný argument posílil obraz Čechoslováků jakožto obhájců západní demokracie a dodal jim význam přesahující rámce pouhého nového uspořádání střední Evropy.

Obrana československých zájmů před velmocemi V předvečer mírové konference „malé“ spojenecké národy čekaly, že se s nimi bude zacházet příznivě. Jenže už v prvních dnech konference Clemenceau dělal rozdíl mezi velkými mocnostmi a těmi, jejichž „zájmy jsou omezené“. Ukázalo se, že toto označení se vztahuje na všechny účastníky s výjimkou Spojených států, Velké Británie, Francie, Itálie a Japonska. Rada deseti, zahrnující předsedy vlád a ministry zahraničních věcí této pětice, se záhy změnila v Radu čtyř (Wilson, Lloyd George, Clemenceau a Orlando), zatímco plenární schůze a pak Rada ministrů zahraničí byly už jen podružné. A sama Rada čtyř měla sklon omezovat se na tři hlavní účastníky. Podle Clemenceaua totiž byla konference pokračováním spojeneckých koordinačních orgánů z dob války a v těch mnohé státy nefigurovaly. V sedmdesáti sedmi letech Clemenceau řídí mírovou konferenci, francouzskou vládu a ministerstvo války, a jestli chce situaci zvládnout, musí počet partnerů omezit.

Přestože snaha po účinnosti vedla ve vedení konference k takovéto koncentraci, technické komise hrály významnou roli, protože v nich se vypracovávaly kompromisy a své návrhy předávaly Radě čtyř. Tento systém však byl napadán „malými“ státy, které požadovaly své zastoupení v těchto komisích a rozčilovalo je, že se rozhoduje o nich bez nich; přestože jejich protesty neměly hned institucionální podobu, jejich nespokojenost zanechala stopy. Jules Cambon svolal na 27. ledna zástupce šestnácti dotčených zemí (z toho sedmi jihoamerických!), aby si do jednotlivých komisí vybrali své představitele. Zmiňme se i o špatné pověsti některých delegací: nejednoznačný postoj Bukurešti za války a výlevy Iona I. C. Bratianua Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222578