„Tak zítra a jen o práci a holkách, jako dřív. Jacku, těším se na tebe, chyběl jsi nám tady!“
70. V zaměstnání Na klinice jsem byl seznámen s prevencí nástupu ataku mé nemoci. Řídil jsem se tím. Od nástupu na kliniku jsem nepil ţádný alkohol a značně omezil kouření. Alkoholu jsem se nedotkl ani po opuštění kliniky, s kouřením se mi skoncovat nepodařilo. Měl bych se vyhýbat i stresu a dostatečně odpočívat. Zatím to nebyl problém. Po nástupu do práce, to jiţ tak lehké nebude, ale byl jsem rozhodnut, ţe budu dodrţovat spánkový reţim. Osvědčilo se mně chodit spát v pravidelný čas. Po dlouhé době nemám problém s usínáním. Také jsem se vrátil k rannímu běhání. Vstával jsem celý ţivot brzy a tak běh před snídaní a sprchou nebude problém, ani kdyţ začnu pracovat. Vůbec jsem netušil, na jakou práci mě společnost najme. V jednom jsem měl ale jasno. Nepřijmu práci, která by mě zavedla přes oceán. Jen Evropa a nejlépe Paříţ nebo Česko. Společnost mě najala na dokončovací práce na dvou projektech. Z mého příchodu měli radost tři kolegové, se kterými jsem dřív pracoval a asistentka. Řekli mně, ţe ve společnosti pracuje několik nových mladíčků. Kdyţ mě prezident představil jako programátorského guru společnosti, všiml jsem si, ţe se jich pár ušklíblo. Protestovat si ale netroufli. Řeči nastaly, aţ odešel prezident. Na klinice mně vrátili sebevědomí a tak mě jejich řeči šly jedním uchem tam a druhým ven. „Pánové, dejte mi dokumentaci, projdu ji. Kdo je šéf projektu?“ Přihlásil se kluk, který koktal. Později jsem zjistil, ţe je to člověk na svém místě a docela se doplňujeme. Práce mě semlela, ale v tom dobrém. Celé dny jsem v pohodě, jen večer na mě někdy padne smutek. Chybí mně ţena.
71. Chat po roce Zkusil jsem se přihlásit na chat, kde jsem si psával s Violou. Dal jsem si nový nick, nezapojil se do diskuze, jen sledoval obrazovku, zda ji někde nezahlédnu. Potom, co jsem zjistil, ţe nick Viola neexistuje,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222556