nejsou peníze. Dostál nás navštívil v Akademii a říkal, že má velkou snahu, ale i kdyby měl tisíce snah, tak prostě ty peníze nejsou. Ale to si myslím. Ono se říká revoluce - no ona to zas nebyla revoluce zas tak úplně přesně, ale dejme tomu - že revoluce požere svoje děti. Tak ono nás to skutečně sežralo! Protože v tom aifru jsme zasedali každej tejden, včetně Vánoc, furt. Furt, furt jsme zasedali jako Ústřední výbor FITESu, že uděláme zákon. A zjistili jsme, že vůbec ne! Pohltilo nás to všechno, úplně jiný problémy. Teď Barrandov, že nebude, to byl státní film! Co se dělo na Barrandově, kam utekly ty peníze! Bouček má ještě něco za kešeňou. Pak tam byl ještě Pištěk, pak ho vypustili. Oni si udělali svoji akciovou společnost. Marhoul si zas něco převedl na svoji, já nevím, jak se jmenuje, ta jeho dceřinná… Prostě rozkradli Barrandov a prachy se ztratily, takže co s filmem? Co s filmem? Tak akorát když přijede Francouz nebo Angličan něco natočit. Jak říká Klaus, český film je možné dělat vlastními prostředky. Dejdar je důkazem. Že nepotřebuje od státu. Ale to je vyjímka. Možná proto, že tam je Peter O’Tool. Dejdar ví, že eventuelně ty dluhy splatí. Já bych taky byla ochotná se zadlužit pro svůj film, ale vím, že v životě bych to nesplatila. Jaké to bylo v šedesátých letech? FAMU byla vždycky taková uvolněnější. Takže on tam ten bolševik nepracovat tak moc, na tý škole. Kromě toho, jak jsme vylučovali Petra Krále kvůli deštníku, což byla taková absurdní vložka. Ale jinak jsme to tak necejtili. Na tý škole sis mohl dělat, cos chtěl. Točily se věci který, byly naprosto… Byly politický, ale z druhý strany. Ale nefandily, spíše tak jako trochu nabourávaly. No a ty se začaly točit a nikdo se nad tím nepozastavil. Dostávalo to ceny venku. No tak my jsme měli pocit ohromnýho, že to teďka je prima. A proto nám ten bolševik ani nevadil, protože my jsme si ho nevšímali. Když jsme si na té škole mohli dělat, co jsme chtěli, a když i na Barrandově se mohly točit ty věci, co se vymykaly těm dřívějším Zteklým nebo těm kravinám. Tak jsme si říkali, jen houšť, jen houšť. To byl obrovský pocit uvolnění. My jsme právě v tom uvolněným pocitu, my jsme nemysleli nebo nedovedli jsme si vydedukovat, že ten bolševik vždycky to nechá jen do určitý míry a pak ti zakousne smyčku. My jsme mysleli, že nezakousne. Ale měli jsme se z historie poučit, že zakousne. Ale my jsme mysleli, že ne, a tak jsme jeli na plný pecky. A bylo to velmi příjemný. Máš dojem, že dnešní generace je jiná? Já si myslím, jak se tak koukám na ty dnešní študáky, že je rozdíl. Je značnej rozdíl. Samozřejmě, zase se to nemůže brát úplně kategoricky, jako že všichni. Ale my jsme měli - a tím i ty filmy těch šedesátých let byly poznamenaný - že my jsme chtěli něco říct. Evald chtěl něco říct, každej v jiné oblasti. Vymykal se teda Franta Vláčil, ten byl jako samorost, ten si jel po svý lajně. Ale i Bočan nakonec nebo Pavel Juráček, každej chtěl něco ř íct. Já mám dojem, že ti studenti dneska… Jo a byli jsme si vědomi jisté zodpovědnosti, kterou člověk nese, když ten film dělá. Kdežto dneska u těch studentů tohleto necejtím. Oni něco natočej, ale je jim to putna. Nezajímaji se tak o to, jestli to je jejich výpověď. Oni něco natočí, takovej blábol. Ta zodpovědnost, když něco natočím, že za tím filmem musím stát, že jsem to já, to u nich není. Ne u všech zase, u všech to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222512