Theodora, neboť to byl Řek z Tarsu a o mých krajanech a naší zemi nevěděl takřka nic.“ Fidelma se musela ovládnout, aby nedala najevo netrpělivost. „To všechno je mi známo. Ale odkud tedy znáš to jméno?“ „Tehdy jsem strávil mnoho času v Lateránském paláci…“ pokračoval Eadulf zamyšleně. „Eadulfe!“ napomenula ho Fidelma se vzrůstajícím podrážděním. „Římský biskup se jmenuje Vitalian.“ Fidelma málem zaskřípala zuby. „To vím. A co má být?“ „A Vitalian je synem Anastasia ze Segni.“ Trvalo to jen chvilku, než se jí ve tváři objevil poplašený výraz. „Ty tím chceš říct, že onen Ctihodný Verax je…?“ „Musí to být bratr samotného papeže Vitaliana a tudíž význačný prelát.“ „Bratr římského biskupa? Bratr papeže všech stoupenců naší víry?“ vydechla Fidelma. Teprve v nedávné době se pro římského biskupa začalo používat latinské označení Papa, což znamenalo v dětské řeči otec. Příslušníci církve v Pěti královstvích to slovo příliš často nepoužívali. Fidelma výraz papež použila jen pro zdůraznění. Zabodla pohled pronikavých zelených očí do Eadulfa. „Pokud sem směřuje osoba tak vysokého postavení, pak je mi význam oné deputace ještě větší záhadou.“ „A je tím pádem ještě důležitější, abychom vyřešili smrt bratra Cerdica, nežli sem poselstvo dorazí,“ přitakal Eadulf. „Bratr Cerdic byl nejspíš především vyslancem onoho Veraxe, nikoliv biskupa Arwalda.“ „Musíme Colgúovi povědět o důležitém postavení jeho návštěvníka.“ „A já bych si měl znovu promluvit se svým bratrem. Cesta onoho muže, jemuž dělal doprovod, Ctihodného Victricia, jistě také nějak souvisela s touto záhadnou deputací. Muselo jít o velice významného římského duchovního, soudě podle jeho přízviska, a vůbec nepochybuji o tom, že se zde měl sejít právě se Ctihodným Veraxem.“ „Ale proč by se tvému bratrovi nesvěřil, za jakým účelem do naší země míří?“ ptala se Fidelma. „To nevím,“ připustil Eadulf váhavě. „Možná Egric…“ Nakonec ale myšlenku nedopověděl. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222308
„Naznačuješ, že nám tvůj bratr možná neřekl pravdu?“ uhádla Fidelma správně, co se chystal říct. Eadulf neochotně přisvědčil. „Připadá mi, že nám cosi tají. Napadá mě ale několik možností, proč tomu tak je. Tak zaprvé ho možná požádali, aby nám o totožnosti ctihodného Veraxe nic nesděloval. To by mohlo znamenat, že pokud by se dozvěděl, že už víme, o koho jde – což jsme zjistili jen díky mému dřívějšímu pobytu v Římě –, možná by začal být o trochu sdílnější.“ „A jaké další možnosti vidíš?“ „Že to snad opravdu neví. Nebo to ví, ale má nějaký tajný důvod, kvůli němuž se nám s tím nechce svěřit. Musím přiznat, že některá jeho prohlášení mě z úst řeholníka stále zarážejí.“ Fidelma se právě chystala promluvit, když vtom branou na nádvoří vjel jakýsi muž na koni. Vzápětí už viděli, že je to štíhlá postava zachmuřeného Aidana, jednoho bojovníka královy osobní stráže. Prudce koni přitáhl uzdu a seskočil ze sedla ještě dříve, nežli se zvíře docela zastavilo, přičemž křikl na jednoho echairea, aby se mu o koně postaral, a sám cílevědomě a s velkým spěchem vykročil po kameny dlážděném dvoře směrem ke vchodu, který vedl ke královým soukromým komnatám. „Aidane!“ zavolala na něho Fidelma. „Kam spěcháš, a proč se tváříš tak vážně?“ Aidan se zastavil a otočil, jako by si jich všiml teprve v tu chvíli. Krátce a omluvně se usmál. „Nesu zprávu tvému bratru, paní.“ „Špatnou zprávu?“ „Včera jsem dostal rozkaz, abych vyslal hlídky na cesty k vý chodu; tvůj bratr očekává skupinu návštěvníků přicházejících směrem od Fearny.“ „To dobře vím.“ „Nuže, dozvěděl jsem se, že už překročili řeku An Fheoir a minulou noc prý přenocovali u kostela v Mogeanně.“ Fidelma pozvedla obočí. „To je odsud zhruba třicet mil, což znamená…“ „Že by zde mohli zítra být,“ dořekl místo ní Aidan, rychle zvedl ruku na pozdrav, otočil se a ve spěchu zmizel ve vchodu. Fidelma se zadívala znepokojeně na Eadulfa. „Už zítra,“ zo pakovala ponurým hlasem. „Nějak se nemohu zbavit pocitu, že nebudeme mít dost času Cerdicovu vraždu vyšetřit, nežli do Cashelu dorazí bratr papeže Vitaliana.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222308
••
K A PI T OL A SEDM Á
••
Eadulf zahlédl Degova koně před Rumannovým hostincem na západní straně náměstí v městečku pod palácem. Dega s Egricem zastihl uvnitř, právě si pochutnávali na místním pivu, které Rumann sám vařil vzadu za hostincem. Když Eadulf vešel a zamířil k nim, vzhlédli. Rumann mu ihned vyrazil v patách s plným kameninovým džbánkem svého domácího piva. „Tebe u nás často nevídáme, bratře Eadulfe,“ pozdravil ho mohutný hostinský vesele. „Ale dnes je pro tebe jistě výjimečný den, když se ti vrátil bratr. Jak se daří paní Fidelmě? A tvému synkovi?“ „Oba se mají dobře, Rumanne. A co tvá rodina?“ „Mému synovi se daří dobře a je mi velkou oporou.“ Na všechny se s úsměvem podíval a potom se otočil k dalším zákazníkům, několika místním pastýřům, usazeným v jednom rohu. Eadulf pozdvihl džbánek ke svým dvěma společníkům. Egric ho sledoval se zvláštním výrazem ve tváři – téměř by se dalo říct ustrašeně. Dego si ale zřejmě neklidu svého svěřence vůbec nevšiml. „Ukázal jsem tvému bratrovi naše městečko,“ hlásil Eadulfovi. „Ale to víš, moc času to nezabere, a tak jsem se rozhodl, že ho vezmu na nejdůležitější místo v okolí.“ A výmluvně kolem sebe máchl rukou. „Abych nezapomněl, když jsme projížděli mezi domky, potkali jsme Dellu, která mě požádala, abych ti vyřídil vzkaz – že kdyby do vsi v nejbližší době zavítala Fidelma, má pro ni nějaké zvláštní byliny. Připadá mi, že od té doby, co u ní žije Aibell, zbývá Delle víc času na obdělávání políčka.“ Della byla Fidelmina dlouholetá přítelkyně, kterou Fidelma kdysi úspěšně hájila před nařčením z vraždy. A před několika 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222308