„Soudruhu návštěvo, zde je redakce zábavního vysílání našeho rozhlasu,“ dodal již česky, ještě jednou zasalutoval, otočil se a odešel. Ve dveřích se objevil muž menší postavy s malým kufříkem v ruce a na hlavě mu zářila brčálově zelená čepice s kšiltem. Šéfredaktor vyskočil ze židle, nasadil široký úsměv, přistoupil k muži a oběma rukama začal mohutně třást jeho pravicí. „Soudruhu, vítejte… Soudruhu, tak už jste tady… Soudruhu… Buďte vítán!“ Muž vstoupil dovnitř, vyprostil se z potřásání, položil kufřík na stůl a přátelským pohledem přejížděl obličeje mlčenlivě se usmívajících zaměstnanců. Z kufříku pak vynadal papírovou krabičku, která byla plná odznáčků, přistoupil k hlavnímu redaktorovi, připíchnul mu odznáček s dětským portrétem na klopu saka a řekl: „Pjotr Ivanovič Čumačev,“ objal redaktora, poté přistoupil k Petrovi a úkon opakoval. Když upevňoval odznáček sekretářce, Růženka lehce vykřikla, jelikož se jí jehla odznaku zapíchla do prsu. Aby zachránila trapnost situace, vyprostila odznáček ze svého ňadra a lámanou ruštinou se zeptala: „To máte hezké děťátko, je to chlapeček, nebo holčička?“ Čumačev zavrtěl hlavou: „Nět, eto Lenin četyry gody.“1 Redaktor Beneš vzal rychle láhev rumu a nalil do skleniček: „Soudruhu Čumačeve, na vaše zdraví a na přá1
Ne, to je Lenin, když mu byly čtyři roky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222130