„Fujtajksl,“ odplivl si starý Ork vedle Gryma, „dyť von tou prdelí kroutí jak ňáká baba…!“ „To je výraz historicky hodnověrné stylizace milenium dva,“ ozval se vzápětí dobře posazený hlas kousek od nich. „Takové jsou zkrátka světové dějiny, brače…“ To je tichoš, dovtípil se Grym. Stejně by mě zajímalo, proč se jim říká zrovna tichoš, když pořád něco říkají, nebo dokonce vyřvávají. Lepší by bylo třeba „tlampač“. Bamboleo v divácích žádné zvláštní nadšení nevyvolal: pecky to sice byly obstojné, ale pokud jde o design, tak to lidští someliéři letos poněkud přehnali. Historicky věrohodná stylizace milenium dva orkským srdcím nic neříkala. „Alejandro! Alejandro!“ ozvalo se z davu. Křičely opět stejné hlasy, které předtím vítaly Bambolea – ochraptělý mužský a pronikavý dívčí, ostatně dost daleko jeden od druhého. Diváci ale nereagovali ani tentokrát. Kdo to má být, ten Alejandro? Ze stanu vyběhl vytáhlý hubený Ork ve volných černých trenýrkách, přetažených přes břicho skoro až na prsa. Podle tepaných stříbrných kroužků v bradavkách Grym poznal Pruta z Rákosové jámy, známého šermíře armaturním drátem. Ale jak to vypadá! Vousy z tváří měl oholené, kdežto vlasy na hlavě napuštěné nějakým gelem a svinuté do dvou mohutných rohů, efektně vytočených do stran. Místo armaturního drátu v rukou tentokrát držel špičatou píku z mřížového plotu, jejíž hrot zdobily zbytky kovového ornamentu, jakýchsi lipových listů a hvězd. Vypadalo to, že se na takový hrot musejí báječně namotávat nepřátelská střeva. Píka ale nepomohla: Orkové Pruta přijali vlažně, takže po několika výpadech proti špalku pokorně zmizel zpátky ve stanu. Pár lidí si tím směrem znechuceně odplivlo. Po tomhle nezdařeném čísle ze stanu hodně dlouho nikdo nevycházel. Pak ale nadšeně vybuchlo celé náměstí: „Drn! Drn!“
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222128
Grym se rozeřval společně s ostatními, protože tohoto bohatýra lid znal a miloval a právě jeho se bezbožná ruka lidských stylistů ani nedotkla. Drn vypadal jako obvykle: kulatý, střapatý, se dvěma toulci plnými tenkých kůlů na zádech. Z každého toulce vytrhl jeden kůlek, přiskočil ke špalkům a začal do nich zběsile mlátit – až třísky létaly. „Drrrn!“ řvali Orkové jako pominutí. Dřevění nepřátelé schytali celou sérii těžkých ran, nakonec je Drn povalil kopanci mohutných holínek a dav zavyl nadšením. „Takhle se to po našem patří,“ pokyvoval hlavou starý Ork vedle Gryma, „to by se zamlouvalo i mýmu tatíkovi…“ Drna diváci dlouho nechtěli pustit pryč. Když všechny své kůlky rozštípal na třísky a přece jen odešel, vyběhli urostlí orkští mládenci, přikutáleli nové špalky a ty zničené odklidili. Moc patrně pochopila náladu davu. Odteď ze stanu vycházeli jen rekové, oblečení v duchu orkských tradic a jména jim také zůstávala orkská. Nejdřív to byl Kýla s pozlaceným křížem, kdysi ve starověku sejmutým ze znesvěceného kostela a předělaným na oboustrannou sekeru. Pak přišel Důlek s palcátem, posetým hřeby z tvrdokovu. Poté to byl lidovými vrstvami oblíbený řezník Žran, vyzbrojený dvěma sekáčky na maso. Pak se ale panstvo znovu rozhodlo pro kulturní výměnu a vyhlásilo příchod jakéhosi Ziggiho. Tentokrát Orkové ani nečekali, až se objeví, a hned začali syčet a pískat. Grym už se ani nepodíval, kdo že to přijde, otočil se a lokty si probíjel cestu pryč; dav temně mručel, nespokojeně do něj strkal, až se za ním zase uzavřel. Grym si podruhé užil typických orkských pachů, ale jakmile se dostal na volné prostranství, vykročil zpět ke kasárnám. Tentokrát šel z kopce dolů, proto mu zpáteční cesta připadala kratší. Před kasárna mezitím kdosi vztyčil velkou překližkovou desku. Na té visel kus šedavého papíru, nadepsaného VÁLEČNÝ PLÁN. Po stranách tohoto plánu byla připíchnuta spousta malých papírků.
- 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222128
Válečný plán vypadal v podstatě stejně jako všechny předchozí plány Svatých válek, dnes uložené v Muzeu předků. Uprostřed byl přerušovanou čarou zakreslen kruh, vyznačující Urkskou Pýchu, tedy lidmi dočasně okupované srdce Slávy. Z toho vyrážela mocná šipka orkského útoku, dělící se na tři proudy. Levý špičkou nabodl slovo NEPŘÍTEL, prostřední proud slovo ŠKŮDCI, kdežto pravý opět zasahoval NEPŘÍTELE. Na plánu to všechno vypadalo jednoduše, ale Grym už ze školních lavic věděl, že ve skutečnosti situace vypadá trochu jinak než v učebnicích. Bojovat s lidmi nebylo snadné ani v dobách, kdy Orkové ještě měli informační síť a střelné zbraně, protože lidé v boji používali velmi komplikované mechanismy a jejich sofistikované vojenské technologie způsobovaly přímočarým Orkům těžké ztráty. Během staletí byli lidé silnější a silnější, kdežto Orkové naopak kvůli neustálým zradám a úkladům slábli a své technické dovednosti ztráceli jednu po druhé – a přesto jakýmsi zázrakem v každé další válce opět vítězili, což se dalo vysvětlit jedině rukou Prozřetelnosti a přímým zásahem Manitouovým, což moudří starci před každou další bitvou znovu a znovu připomínali. Papírky kolem generálního plánu obsahovaly taktické komentáře. Byly to seznamy bojových nadávek a kleteb, takové pohodlně uspořádané tabulky pro každý z tří směrů útoku, aby se každý mohl naučit ta správná slova, odpovídající jeho místu v bojové sestavě. Existoval také plán řazení jednotek podle druhu uniformy a stručný souhrn výzvědných informací, které byly k dispozici. Gryma jakožto spojky se nic takového netýkalo. Strážný na bráně Gryma energickým gestem zastavil. Grym se polekal, že dostane vynadáno za svévolné opuštění posádky, ale strážný mu jen podal nějaký balíček. „Tohle ti tu nechal pop, jako dárek. Škoda, žes šel pryč. Chtěl ti pogratulovat.“ „A k čemu?“ „Máš tam dopis.“
- 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222128