„Fujtajksl,“ odplivl si starý Ork vedle Gryma, „dyť von tou prdelí kroutí jak ňáká baba…!“ „To je výraz historicky hodnověrné stylizace milenium dva,“ ozval se vzápětí dobře posazený hlas kousek od nich. „Takové jsou zkrátka světové dějiny, brače…“ To je tichoš, dovtípil se Grym. Stejně by mě zajímalo, proč se jim říká zrovna tichoš, když pořád něco říkají, nebo dokonce vyřvávají. Lepší by bylo třeba „tlampač“. Bamboleo v divácích žádné zvláštní nadšení nevyvolal: pecky to sice byly obstojné, ale pokud jde o design, tak to lidští someliéři letos poněkud přehnali. Historicky věrohodná stylizace milenium dva orkským srdcím nic neříkala. „Alejandro! Alejandro!“ ozvalo se z davu. Křičely opět stejné hlasy, které předtím vítaly Bambolea – ochraptělý mužský a pronikavý dívčí, ostatně dost daleko jeden od druhého. Diváci ale nereagovali ani tentokrát. Kdo to má být, ten Alejandro? Ze stanu vyběhl vytáhlý hubený Ork ve volných černých trenýrkách, přetažených přes břicho skoro až na prsa. Podle tepaných stříbrných kroužků v bradavkách Grym poznal Pruta z Rákosové jámy, známého šermíře armaturním drátem. Ale jak to vypadá! Vousy z tváří měl oholené, kdežto vlasy na hlavě napuštěné nějakým gelem a svinuté do dvou mohutných rohů, efektně vytočených do stran. Místo armaturního drátu v rukou tentokrát držel špičatou píku z mřížového plotu, jejíž hrot zdobily zbytky kovového ornamentu, jakýchsi lipových listů a hvězd. Vypadalo to, že se na takový hrot musejí báječně namotávat nepřátelská střeva. Píka ale nepomohla: Orkové Pruta přijali vlažně, takže po několika výpadech proti špalku pokorně zmizel zpátky ve stanu. Pár lidí si tím směrem znechuceně odplivlo. Po tomhle nezdařeném čísle ze stanu hodně dlouho nikdo nevycházel. Pak ale nadšeně vybuchlo celé náměstí: „Drn! Drn!“
- 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222128