Ján Vilček
vystavený na své jméno, v němž měla uvedeno římskokatolické vyznání. Nejsem si jistý, jestli to byl pravý průkaz, který získala, protože kvůli své výjimce nebyla považo vána za Židovku, nebo jestli to byl nějaký padělek pořízený na černém trhu. Já jsem jako jedenáctiletý žádný průkaz nepotřeboval. Aby zapadla mezi místní a připomínala slovenskou rolnici, začala matka nosit na hlavě šátek. Javorčekovi samozřejmě věděli, že jsme Židé. A ostatní ve vesnici? Myslím si, že je to přinejmenším muselo napadnout. To, že naši podezřelou přítomnost nikdo nenahlásil úřadům, svědčí o slušnosti lidí z Nitrianského Rudna. Příslušníci okupačních německých vojsk projížděli městem dost pravidelně a jediná zmínka některému z vojáků mohla znamenat naši smrt. Nikdo nenahlásil ani to, že Javorčekovi ilegálně ukrývají Židy, což byl tenkrát závažný trestný čin. Na začátku našeho pobytu v Nitrianském Rudně se toho příliš nedělo. Matka pomáhala paní Javorčekové v domácnosti. Javorčekovi měli zahradu se zeleninou a políčko, na kterém pěstovali kukuřici. Vedle toho chovali slepice, husy a prasata. Doma vypěstovaná zelenina, vejce od slepic a maso ze zvířat zajišťovaly většinu každodenní potravy, jen čerstvé mléko jsme si museli kupovat od sousedů, kteří měli krávy. Dvakrát týdně připravovala paní Javorčeková těsto na domácí chléb, který potom pekl ve speciální peci jeden ze sousedů, vyučený pekař. Do školy jsem nechodil, protože ve vsi byla jen základní škola. Dojíždět patnáct kilometrů na gymnázium v Prievid ze nepřipadalo v úvahu, i kdyby to technicky bylo možné, hned by mě tam poznali. Protože Javorčekovi neměli žádné krávy, které bych mohl vodit na pastvu, trávil jsem čas četbou všech knih a časopisů, které se mi dostaly do ruky, 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222095