Ján Vilček
vystavený na své jméno, v němž měla uvedeno římskokatolické vyznání. Nejsem si jistý, jestli to byl pravý průkaz, který získala, protože kvůli své výjimce nebyla považo vána za Židovku, nebo jestli to byl nějaký padělek pořízený na černém trhu. Já jsem jako jedenáctiletý žádný průkaz nepotřeboval. Aby zapadla mezi místní a připomínala slovenskou rolnici, začala matka nosit na hlavě šátek. Javorčekovi samozřejmě věděli, že jsme Židé. A ostatní ve vesnici? Myslím si, že je to přinejmenším muselo napadnout. To, že naši podezřelou přítomnost nikdo nenahlásil úřadům, svědčí o slušnosti lidí z Nitrianského Rudna. Příslušníci okupačních německých vojsk projížděli městem dost pravidelně a jediná zmínka některému z vojáků mohla znamenat naši smrt. Nikdo nenahlásil ani to, že Javorčekovi ilegálně ukrývají Židy, což byl tenkrát závažný trestný čin. Na začátku našeho pobytu v Nitrianském Rudně se toho příliš nedělo. Matka pomáhala paní Javorčekové v domácnosti. Javorčekovi měli zahradu se zeleninou a políčko, na kterém pěstovali kukuřici. Vedle toho chovali slepice, husy a prasata. Doma vypěstovaná zelenina, vejce od slepic a maso ze zvířat zajišťovaly většinu každodenní potravy, jen čerstvé mléko jsme si museli kupovat od sousedů, kteří měli krávy. Dvakrát týdně připravovala paní Javorčeková těsto na domácí chléb, který potom pekl ve speciální peci jeden ze sousedů, vyučený pekař. Do školy jsem nechodil, protože ve vsi byla jen základní škola. Dojíždět patnáct kilometrů na gymnázium v Prievid ze nepřipadalo v úvahu, i kdyby to technicky bylo možné, hned by mě tam poznali. Protože Javorčekovi neměli žádné krávy, které bych mohl vodit na pastvu, trávil jsem čas četbou všech knih a časopisů, které se mi dostaly do ruky, 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222095
II. Bouřlivé dětství
a hrál jsem si se sousedovic kluky a byl jsem vcelku rád, že do školy nemusím. Pamatuju si, že jsem se nudil. Chyběl mi otec i babička. Babička zůstala v Bratislavě, když otec ve spěchu odjel za námi do Prievidze těsně před tím, než do Bratislavy napochodovaly německé jednotky. Od našeho odjezdu z Prievidze v září jsme ani o jednom z nich neměli žádné zprávy. S blížící se zimou se poměrně klidná atmosféra našich prvních týdnů v Nitrianském Rudně začínala měnit. Nejdřív k nám občas zašli na návštěvu partyzáni bojující proti Němcům, někdy za bílého dne, jindy večer. Protože náš dům byl velký a snadno přístupný z křižovatky dvou hlavních cest, často nám klepali na dveře – automatické pušky přes ramena –, přicházeli se ohřát a chtěli si popovídat. Javorčekovi a moje matka je většinou uvítali a nabídli jim něco teplého k pití i slova podpory, a oni se zase vrátili do svých lesních úkrytů. Ale brzy se ve vesnici začali objevovat méně vítaní návštěvníci – vojáci německé armády. I oni si našli k Javorčekovým cestu. Byli to obyčejní příslušníci wehrmachtu, vojáci, ne fanatici z jednotek SS. Přesto byla matka z přítomnosti německých vojáků přinejmenším nesvá. Já, tehdy jedenáctiletý kluk, jsem se na ně díval se stejnou dávkou hrůzy i okouzlení. Matka mi zakázala mluvit před vojáky německy, přestože to byl jeden ze tří jazyků, kterými jsem hovořil už od čtyř let. Jednoho dne ale přišla do domu trojice německých vojáků, kteří se chtěli schovat před zimou a odpočinout si. Posadili se v kuchyni, v jediné místnosti v domě vytápěné kamny na dříví. Tomáš a Mária, jejich dvě malé děti, moje matka a já jsme také zůstávali v kuchyni, většinou jsme mlčeli. Jeden z německých vojáků, asi poddůstojník, dokouřil cigaretu a hledal, kde nedopalek uhasit. „Da unten“ („tady dole“), řekl jsem 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222095
Ján Vilček
a ukázal na rošt na dně kuchyňských kamen. A hned jsem úlekem ztuhl. „Á, ty mluvíš německy?“ zajímal se voják. „Učí se ve škole,“ snažila se vysvětlit matka a předstírala, že německy umí jen pár slov. Vzpomínám si, jak překvapeně se Němec tvářil. Vzduch ztěžkl napětím, ale pak vojáci odešli a nic se nestalo. Takových obtížných momentů bylo mnoho. Jednou jsme viděli, jak němečtí vojáci vedou rodinu – dva nebo tři dospělé a pár dětí, téměř jistě to byli Židé – po silnici pod našimi okny. Nevěděli jsme, kdo ti lidé jsou, ani jak na ně přišli. Později jsme se doslechli, že celou rodinu ve vedlejší vesnici zastřelili. Jindy přišli do vesnice dva partyzáni zrovna v době, kdy bylo v místní hospodě jen asi sto metrů od domu Javorčekových několik německých vojáků. Místní obyvatelé partyzány varovali, ale ti, místo aby se stáhli, chtěli využít situaci a na Němce zaútočili. Sledovali jsme z okna, jak zaujali pozice za plotem, jejich ruské automaty namířené na dveře hospody. Jakmile Němci vyšli, partyzáni začali střílet. Minuli, a Němci se rychle stáhli zpátky do hospody. Dva partyzáni, mladí a očividně bez válečných zkušeností, dál čekali ve svém úkrytu. Během několika minut dorazily německé posily ve dvou obrněných vozech a oba partyzány vojáci zastřelili – a tohle celé se odehrálo přímo před našima očima. Mrtvá těla partyzánů zůstala ležet v příkopu až do večera, protože se lidé báli vyjít a uklidit je. Kdyby se něco podobného stalo v roce 1941 nebo 1942, a ne začátkem roku 1945, pravděpodobně by za to zaplatili všichni obyvatelé Nitrianského Rudna. Němci by je tvrdě potrestali. Jenže teď, kdy už Rudá armáda postupovala přes východní Slovensko, se zdálo, že si Němci spíš chtějí zachránit vlastní kůži než trestat místní obyvatelstvo. 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222095