princem Wog úplně vyměněný. Vypadal báječně. Kdyby už nebyl zadaný a ona nemilovala někoho jiného, Solorees by si s ním s chutí zaflirtovala. Vlasy měl Wogard umyté a světlé, pleť hebkou a až na pár stop po zanícených pupíncích čistou, modré oči mu jasně zářily. „Wogu, ty vypadáš jako princ,“ smála se princezna a ve tvářích se jí udělaly dolíčky. Coren to viděl a opět si uvědomil silnou náklonnost k malé hubené postavě opodál. Jak jsem mohl být takový idiot? ptal se sám sebe při pohledu na špatně zamaskovaná ňadra a holčičí nohy. Ne, nesmím se nechat obměkčit, zatvrzoval se vzápětí. Udělala ze mě hlupáka. A za to ji vytrestám, rozhodl se nesmlouvavě. Ať princezna zdržovala, jak chtěla, po snídani zavelel Coren k odjezdu. Skutečně jeli něco kolem deseti minut a narazili na dračí sluj. Nálada nebyla kdovíjaká. Solorees stékaly slzy po tváři, neboť cítila, že se jejich anabáze chýlí ke konci. Ale ne k dobrému konci. Co sis navařila, to máš, ty huso, nadávala si potichu, měla ses mu nechat poznat. Ale couvnout už taky nechtěla. Přijeli blíž a všem třem se zatajil dech. Dobrodružství začíná. Vešli dovnitř plni nepopsatelného očekávání. Dračí sluj byla prázdná. „Skvělý!“ jásala nadšeně princezna. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222021
„Skvělý,“ nejásal princ. Právě pochopil, že bude muset princezniným vnadám čelit ještě nejméně dva dny – tak daleko byla další nejbližší sluj. „Skvělý,“ pronesl hrobovým hlasem Wog, neboť myslel, že dnes jejich výprava skončí. Nedalo se nic dělat. Obrátili koně a vydali se k další jeskyni. Nálada všech byla v té chvíli dávno pod bodem mrazu. K večeru rozbili stany u řeky. Princezna počkala, až se princ vzdálí zalít pár keřů, a vešla do Wogardova stanu. „Wogu, ta cesta nesmí pokračovat.“ „A proč ne?“ divil se naoko šašek. „Ty jsi přece ten, kdo to celé komplikuje a nechce princi ukázat, co je zač. Teď máš, cos chtěla.“ „Já ho miluju, miluju. Jenže jsem zašla moc daleko. Cožpak to nechápeš?“ rozplakala se mu Solorees na rameni. „Nechci, aby do konce svého života spatřil byť jediného draka. Chci, aby mě pořád miloval, tak jako já jeho.“ Wogard Solorees poslouchal, ale poradit jí neuměl. A nebyl sám, kdo ji poslouchal. Coren přišel k táboru, a když nikoho neviděl, šel za Wogem do stanu. Zcela nekrálovsky pak vyslechl, co si ti dva povídají. Srdce mu vypovědělo službu. Chybělo málo, aby se vrhl do stanu k princezniným nohám a vyznal se jí ze své lásky. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222021
Jenže právě v té chvíli se podíval na oblohu. A na ní letěl drak. V Corenovi se najednou něco pohnulo a původní záměr neuskutečnil. Rychle se vzdálil od stanu a vyčkával, až ti dva vyjdou. Začala se ho totiž zmocňovat stará dobrá chuť někoho pořádně seřvat. Těšil se, jak jim to nandá. Konečně vyšli. Coren k nim přistoupil a – byl zase samý med. Sakra! Asi to byla malá dávka, říkal si v duchu zklamaně. Druhý den časně ráno zburcoval Coren celý miniaturní tabor, ani se nenasnídali a jeli za drakem. Princ se nechtěl jídlem zdržovat, princezna neměla sebemenší chuť něco pozřít a Wogard se přizpůsobil. Putovali celý den, až dojeli do Skřetích skal. Úplně na vrcholu měl drak své hnízdo. „Pane, nešel byste za drakem raději sám?“ přemlouvala ho Sol. Říkala si, že když má přijít o Corenovu lásku, ať z toho aspoň vyvázne živá. „Ano, princi, myslím, že my bychom vám byli akorát na škodu,“ zastával stejný názor Wogard. Princovi se to nelíbilo, ale protože svou Solorees zatím nade vše miloval, nechtěl ji vystavovat nebezpečí. „A co tady budete dělat?“ „Já se konečně vykoupu,“ řekla princezna, „a Wogard si už něco najde.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222021