16./ JENÍČEK, SMYSL MÉHO ŽIVOTA Blížily se moje pětapadesáté narozeniny a tím i můj odchod do důchodu, ale na podniku zjistili, že nemám odpracovaných dvacet let! Někteří z mých bývalých zaměstnavatelů mne nenahlásili na sociálce a mně ještě chyběly tři roky. Co se dalo dělat? Musela jsem tu „káru“ táhnout dál. Jendovi bylo patnáct let a prožil svou první platonickou lásku v Bartošovicích, kam jezdil každé prázdniny. Dodnes si pamatuji ten jeho dospělácký výraz v obličeji, když mi oznamoval, že se bude ženit! Věděla jsem moc dobře, jak takové lásky končí a také ano, za chvíli mu přestala ta jeho Kateřina psát a „bylo po svatbě!“ Ve snaze nahradit synovi ztrátu jeho otce snažila jsem se mu splnit většinu jeho přání. Ke konci mé práce jsem brala plat podle výše tržeb a ty pořád rostly, a tak jsem měla příjem srovnatelný se dvěma průměrnými platy. Vše jsem poctivě šetřila, protože i když si Jenda v patnácti udělal řidičský průkaz, odmítla jsem mu koupit motorku, ale slíbila jsem mu pomoci s nákupem auta. Pak jsem jej s pomocí Zdeničky Březinové přesvědčila, aby šel s kamarádem do tanečních. Vybral si po vyprávění Zdeničky „Repre“, a tak jsem si s ním poprvé a naposledy v životě mohla zatančit na jeho „prodloužené.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222017