*
*
*
V divadle byl Duggan jen jedinkrát v životě. Ten zážitek ho vůbec nepotěšil. Zmínil se o tom i svému šéfovi. „Asi moc snadno poznám, když lidi lžou. A divadlo je většinou jenom o lidech, co v nějakém pokoji lžou jeden druhému.“ „Spíš nemáš představivost,“ opáčil mu tehdy šéf. Právě teď si Duggan připadal, jako by se ocitl v divadelní hře. Každou chvíli sem určitě někdo vrazí francouzským oknem s otázkou: „Nezahrál by si někdo tenis?“ Pravda, v Othellovi se nic takového nestalo, ale zrovna Othellovi by trocha tenisu vůbec neuškodila. Podle Duggana si každý v téhle místnosti nasadil masku. Doktor hrál rozšafného zloděje. Romana byla každým coulem naivně bystrá studentka. Hraběnka předstírala, že není podrážděná, a hrabě… koho hrál hrabě? Někoho rozhodně. Duggan se s ním teď vlastně setkal poprvé tváří v tvář. Dosud na sebe jen párkrát na dálku kývli v galeriích a na aukcích. Dugganovo pokývnutí říkalo: „Vím, o co vám jde.“ Hrabě mu kynul jako dobře najedená liška slepici, na kterou nemá chuť. „Dnes ne. Ale brzy.“ Hrabě něco hraje a hraje to i tady, ve svém domě. To Duggan poznal. Každý tady něco hrál, s výjimkou komorníka Hermanna. Toho alespoň mohl Duggan respektovat. Oba se po očku ostražitě sledovali jako dva staří rváči, mistři řemesla, věčně ve střehu a připraveni zaútočit ihned, jakmile se naskytne sebenepatrnější příležitost. Tohle Duggan obdivoval. Za jiných okolností by s Hermannem klidně zašel na pivo. (Hermann sám Dugganovu náklonnost nesdílel. Pokud v něm Duggan vůbec vyvolával nějaký pocit, pak jen opovržení. Zato
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222008