*
*
*
V divadle byl Duggan jen jedinkrát v životě. Ten zážitek ho vůbec nepotěšil. Zmínil se o tom i svému šéfovi. „Asi moc snadno poznám, když lidi lžou. A divadlo je většinou jenom o lidech, co v nějakém pokoji lžou jeden druhému.“ „Spíš nemáš představivost,“ opáčil mu tehdy šéf. Právě teď si Duggan připadal, jako by se ocitl v divadelní hře. Každou chvíli sem určitě někdo vrazí francouzským oknem s otázkou: „Nezahrál by si někdo tenis?“ Pravda, v Othellovi se nic takového nestalo, ale zrovna Othellovi by trocha tenisu vůbec neuškodila. Podle Duggana si každý v téhle místnosti nasadil masku. Doktor hrál rozšafného zloděje. Romana byla každým coulem naivně bystrá studentka. Hraběnka předstírala, že není podrážděná, a hrabě… koho hrál hrabě? Někoho rozhodně. Duggan se s ním teď vlastně setkal poprvé tváří v tvář. Dosud na sebe jen párkrát na dálku kývli v galeriích a na aukcích. Dugganovo pokývnutí říkalo: „Vím, o co vám jde.“ Hrabě mu kynul jako dobře najedená liška slepici, na kterou nemá chuť. „Dnes ne. Ale brzy.“ Hrabě něco hraje a hraje to i tady, ve svém domě. To Duggan poznal. Každý tady něco hrál, s výjimkou komorníka Hermanna. Toho alespoň mohl Duggan respektovat. Oba se po očku ostražitě sledovali jako dva staří rváči, mistři řemesla, věčně ve střehu a připraveni zaútočit ihned, jakmile se naskytne sebenepatrnější příležitost. Tohle Duggan obdivoval. Za jiných okolností by s Hermannem klidně zašel na pivo. (Hermann sám Dugganovu náklonnost nesdílel. Pokud v něm Duggan vůbec vyvolával nějaký pocit, pak jen opovržení. Zato
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222008
jeho pán mu dělal starosti. Není mu něco? Hrabě poprvé v životě působil téměř nesvůj.) Hrabě se vydal sebevědomým krokem ke krbu na opačném konci knihovny. Cestou se na chvilku zálibně zastavil nad otevřenými knihami, které se povalovaly na stole. Žádná slušná místnost se neobejde bez vlastního krbu. Tento kdysi patřil madame du Pompadour. Byla to rokoková delikatesa z modrého mramoru. Mistrovský vlys zobrazoval nymfy a pastýře, kteří se před sebou líbezně skrývali. Zrovna teď si ale hrabě na krbu cenil především jeho pevnosti. Ztěžka se o něj opřel a přitom se snažil působit co nejvíc uvolněně a nedat znát, kolik váhy mramor podpírá. Letmo se podíval do zrcadla. Byl jeho obličej v pořádku? I když se tomu hrabě snažil zabránit, bezděky se mu k tváři znovu zvedla ruka, jako by se chtěla ujistit, a hrabě její pohyb chvatně přeměnil na ledabylé odhození pramínku vlasů. O osmnáct procent posílil uvolněnost úsměvu, vstrčil ruku zpátky do kapsy a přiměl se co nejležérněji přehlédnout celou místnost. Bylo by mnohem jednodušší, blesklo hlavou hraběti, kdyby to tu Hermann všechno pokropil sprškou kulek. Přesně tak. Stačilo by hnout jediným prstem. Kašlat na důsledky, všechno smazat a začít znovu. Ale ne. Hrabě se dlouze zadíval na konečky prstů. Pak, stále opřený o krbovou římsu, znovu obhlédl celou místnost. Úsměv jasně říkal: „Tak jsem tady. Můžeme začít.“ Hraběnka jeho signál pochopila. „Drahý, to jsou ti zloději, kteří mi v Louvru ukradli náramek.“ Hrabě se zrovna chystal vzít je na vědomí povýšeným pokývnutím, ale Doktor ho předešel bleskovým zamáváním. „Nazdárek!“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222008
Hrabě ho ignoroval. Sledoval západ slunce za hraběnčinými zády. „Jak zvláštní,“ přemítal nahlas a nechal v hlase zaznít přídech nevěřícnosti, „páreček zlodějů vnikne do Louvru a vyjde odtamtud… s náramkem.“ A pak zaostřil na Doktora, který se drze rozvaloval v jedné z jeho oblíbených židlí. „Vážně tam nebylo nic zajímavějšího k ukradení?“ „Když mně se ten náramek strašlivě zalíbil. Vypadá hrozně neobvykle.“ Doktor pokrčil s politováním rameny. „Samozřejmě že by bylo fajn štípnout místo náramku nějaký obraz, ale to už jsem zkoušel –“ protočil panenky – „a rozdrnčela se spousta zvonků, což komplikuje soustředění.“ „To si dovedu představit,“ přizvukoval mu soucitně hrabě. „Takže ten náramek jste ukradli jen proto, že se vám líbil?“ „Ano,“ souhlasil rychle Doktor. „Mně se líbí. A vám?“ Zatvářil se, jako by napjatě očekával odpověď. Hrabě nechal ticho viset ve vzduchu. Hraběnka chvíli čekala, až jí někdo připálí cigaretu, a pak si ji zapálila sama. Ladným krokem připlula ke svému muži a schválně nahlas mu pošeptala: „Podle mého není tak hloupý, jak se dělá.“ „Má milá, nikdo na světě nemůže být tak hloupý, jak se on dělá.“ Hrabě se na ni vědoucně usmál. Pak úsměv téměř úplně odstranil. Měl tolik jiných věcí na práci. Tolik jiných věcí. A tihle lidé jenom působili hluk. Hraběti se vracelo svědění nad okem. Odolal pokušení poškrábat se na čele. „Rozhovor skončil,“ oznámil stroze. „Fajn, fajn!“ Doktor vyskočil z křesla a mnul si rozjařeně ruce. „Tak my vyrazíme. Ještě stihneme rychlou procházku po Champs-Élyssées a možná i sousto něčeho dobrého u Maxima. Co ty na to, Romano?“ I ona vyskočila na nohy, dokonce trochu nadskočila. „U jakého Maxima?“ ptala se nadšeně.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222008