96
beletrie oddělené kostrče, které se skládají na tácek po třech kusech a o které se nepozorná dělnice může snadno říznout. Jako Kovaříková, která nedokáže udržet pozornost a hned po svačině se píchla mezi palec a ukazováček, prý to dost teklo a musela na ošetřovnu. Tahle bába to tu zkouší už od konce léta a menších úrazů za tu dobu sehrála dvanáct. Kvůli kouření udělá cokoliv, drobná bolest jí za chvilku nikotinové radosti stojí. A vedoucí linky, prsatá, kudrnatá Pavlína, která chodí s nejlepším policajtem ve městě, jí na to neřekne ani pink, proč by to řešila, vedení přece vidí, proč to u její linky nefunguje tak, jak má, a na konci týdne Kovaříkovou propustí, protože jí končí zkušební doba a její další sebepoškozování firmě neprospěje. Ani si nevšimla, že jí ženské odvedle strkají játra zezadu do holínek, vůbec na to nereagovala a její netečnost kolegyně ještě víc podráždila. Každopádně tu teď opět chybí a Milada zvládá zadky úplně sama. U každého pásu musí být minimálně dvě osoby. Vždycky. Každá z jedné strany. Ideálně se pracuje po třech, ale to je luxus, když se nahrnou brigádníci. Naposledy to bylo v září. Teď je konec listopadu. Měsíc před Vánoci je třikrát více objednávek drůbežích specialit a všichni se musejí otáčet. Milada bere jeden kus za druhým a pracuje za dvě. Umí být přesná a rychlá, je-li to zapotřebí. Na každý tácek se třemi úhledně vyrovnanými kostrčemi pokládá pytlíček s drcenou okořeněnou zeleninou a jeden za druhým posílá na menší vyvýšený pás v úrovni své hlavy. Pod rukama to však neubývá, linku nejde zastavit a některé kosti už odjíždějí pryč a hromadí se u koncové přepážky. U sousedního pásu zrovna postávají tři dělnice, a když pomalý stroj jednou za čas vyplivne dvě kuřecí stehna, všechny po nich rychle hmátnou, aby je umístily právě na svůj rozdělaný tácek. Smějou se těmhle kratochvilným závodům a sprostými vtipy o impotentních mužích překřikují hukot železných strojů. Vedle na maso čekají, Milada nestíhá. Není to spravedlivé, ale vedoucí linky to vidí. A i když Vávrovou z různých důvodů nemusí, rychle jí přidělí pomoc odvedle. „Tak ukaž,“ vzdychne obrovská vousatá Koptyšová, když se postaví naproti Miladě a svýma tlustýma rukama začne odchytávat kusy na vývar, které si nejspíš už zítra uvaří někde v Polsku. „Jak si z tohohle může někdo udělat polívku,“ promne miniaturní zeleninový sáček a pleskne ho doprostřed připraveného tácku. Přes pravidelný skřípot strojů ji nikdo neslyší. Tady se může přemýšlet i nahlas a zůstává to jen mezi člověkem a studeným masem. Koptyšová je jako stroj. Velký a starý a spolehlivý. Moc nepřemýšlí a necítí, pouze vykonává. Její pohyby jsou automatické
a přesné, jen v jednu chvíli nečekaně otočí hlavu a několikrát kýchne. Pak si musí vlhkou rukou sáhnout pod igelitovou zástěru do kapsy bílého pláště, odkud vyloví papírový kapesník. Ten hned nasakuje kuřecí krví a slizem, který jí ulpěl na dlani, ale je pořád lepší vysmrkat se do tohohle než utírat nos do tvrdého naškrobeného rukávu pláště jako doposud. Milada mlčky pracuje a myslí přitom na svoje věci. Příliš si neuvědomuje okolí, nepočítá minuty, a možná i proto ubíhá další její směna jako nic. Už dlouho jí vrtá v hlavě, co by měla změnit. Jak Áňu přes zimu zabavit. Letos je to těžší než jindy, holka je náladová a skoro nic ji nebaví. Na hudební nástroj nechtěla hrát nikdy a hystericky se bránila všem ostatním kroužkům, které pořádá dům dětí. Nemá ráda kolektiv, spokojenější je doma u svých kamenů nebo náčrtků. Ale to taky nejde věčně, nemůže být pořád sama, navíc mapy veškerého okolí už má hotové, po svém si překreslila louky, lesy i bažiny, většinu toho si samozřejmě vymyslela, protože které dítě by bez zabloudění prolezlo místní močály… Ale to už je hotové, tím se bavila vloni. Co bude letos v zimě…? Možná by mohla malovat i jiné věci, nejenom klikyháky tajným písmem, mohla by zkusit opravdové obrazy, na velké čtvrtky nebo plátna, pořádnými barvami. Tím by snad šlo mrazivé období přečkat. Pak přijde březen a Áňa zmizí v polích. Milada jí to nezakazuje, i když má o ni strach. Nemůže ji nepouštět ven, má tam svůj svět, do kterého rodiče nepatří. Musí jí věřit, už je dost velká a snad zvládne neudělat žádnou hloupost… Přijíždějí další kusy masa a Miladu píchne u srdce. Někdy se starý utlumený smutek přihlásí tak rychle a prudce, většinou při vzpomínce na pole za širokou loukou. Je to od nich hodně daleko, ale ona ví, že dcera chodí i tam. Hledá kameny a vejrá do nebe, které je vysoko a daleko, že je nemožné, aby se ho živý člověk dotkl. Rozhodně ne ze země. A vylézt výš by ji snad nenapadlo. Milada se ošije. Přeběhne jí mráz po zádech, ale není to z okolní teploty, která nesmí přesáhnout devět stupňů Celsia, na tu už si dnes zvykla. Vzhlédne od pásu a začne si prohlížet obličeje lidí, kteří ji obklopují. Staré i mladé ženy, zkušené, klidné, hodně hloupé, ale i vychytralé. Některé z nich kradou, maso se ztrácí neustále a potupné kontroly na vrátnici neberou konce. Každý se tu vyskytl z nějakého důvodu. Všichni tu dobrovolně tráví své životy, den co den zavření v chladné hale, připravení nasoukat se do bílých plášťů a pochytat nakrájené maso, rozhodnutí nepřemýšlet, jestli to pro ně osobně má hlubší smysl. Milada se snaží odhadnout, která z dělnic má děti a jak jsou staré. Kolikrát během směny na ně myslí? Mají o ně strach? Nebo už zestárly a nezajímají se o sebe? Jsou tady mezi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221833