dva čisté ručníky, přelila jeden z nich studenou a druhý vařící vodou. Šla jsem zpátky do ložnice, snažila se působit klidně a na Eliase se usmívat, ale nedařilo se mi to. Nejdříve jsem Eliasovi dala na čelo studený obklad, potom jsem vydezinfikovaným ručníkem začala čistit hnis z rány. Jakmile jsem se rány jen dotkla, Elias zařval, trhnutím vyskočil, se shrbenými zády a sténaje šel zase k zemi. Vytočila jsem pohotovost a mokrým ručníkem jsem Elíšovi utírala obličej. Okna v domě naproti se pomalu rozsvěcovala, jedno za druhým. Celé jeho tělo se třáslo, snažila jsem se ho pevně držet, objímala ho, ale jedna křeč následovala další v čím dál kratších intervalech. Z rány kapal hnis. Lehla jsem si za ním. Elias vší vahou mlátil do rámu postele, klel a sténal. Trvalo celou věčnost, než se před naším domem ozvala houkačka. Zavolala jsem na ně z okna našeho patra a úpěnlivě je prosila, ať si pospíší. Konečně jsem na schodech uslyšela těžké kroky doktora a záchranářů a zavedla je do ložnice. Elias se v posteli otáčel ze strany na stranu. Oddrkotala jsem Eliasův chorobopis. Doktor kývl a natáhl si bílé gumové rukavice. „Uklidněte se, ano?“ řekl mi, změřil Eliasovi tep a ohmatal ránu. Elias zařval bolestí, snažila jsem se ho uklidnit, vzala ho za ruku. Nic nepomáhalo. Doktor z kufru vyndal injekci a píchl mu ji. Potom pokračoval s vyšetřením, uvážlivě pozoroval ránu a začal ji znovu prohmatávat. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221806