Osudy a běsy (Ukázka, strana 99)

žil se zůstat potichu. Mathilda se musí vyspat. Pracuje šest­ náct hodin denně šest dní v týdnu. Ona je krmí a zajišťuje střechu nad hlavu. Zůstala s ním, i když do manželství nepři­ nesl nic, jen zklamání a špinavé prádlo. Vytáhl laptop, kte­ rý schoval pod gaučem, když mu Mathilda přikázala uklidit, než přijdou hosté. Chtěl na internet za ostatními smutnými dušemi světa, ale místo toho si otevřel prázdný textový do­ kument, zavřel oči a myslel na to, co ztratil. Na domov, mat­ ku, světlo, které kdysi zažehával v cizích lidech i v manžel­ ce. Na otce. Všichni podceňovali Gawaina, protože byl tichý a nevzdělaný, ale on jediný porozuměl hodnotě vody pod za­ rostlou zděděnou zemí, polapil ji a prodal. Lotto vzpomínal na fotografie matky, když byla mladá, mořská panna, místo punčoch měla přes nohy přetažený ocas a jemně se vlnila ve studených vodách. Vzpomněl si na vlastní malou ruku po­ nořenou v prameni, kosti zmrzlé za bod otupělosti, ale jak jen tu bolest miloval!

Bolest! Čepele úsvitu v očích.

Mathilda obklopená oslepující svatozáří rampouchů v oknech. Má na sobě svůj tenký župan. Klouby na chodi­ dlech rudé zimou. A tvář – co je to s ní? Něco je špatně. Oči má napuchlé a červené. Co Lotto provedl? Určitě něco pří­ šerného. Možná nechal na laptopu porno a ona ho viděla, když se probudila. Možná nějaké ohavné porno, to nejhorší, možná ho vedla čirá zvědavost, proklikával se červími díra­ mi k čím dál většímu zlu, až skončil u toho neodpustitelného.

Opustí ho. Je s ním konec. Skončí tlustý, sám a na dně, neho­ den i vzduchu, který dýchá. „Neopouštěj mě,“ řekl. „Polepším se.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221639

OSUDY A BĚSY Vzhlédla k němu, jak se snažil zůstat sedět, vstala, pře­ kročila koberec ke gauči, odložila počítač na konferenční stolek a vzala jeho tvář do chladných rukou. Župan se jí rozhalil a odhalil stehna jako růžové sladké andílky. Prakticky měli křídla. „Ach, Lotto,“ řekla Mathilda a její kávový dech se smísil s jeho vlastním zatuchlým krysím dechem, on ucítil její řasy otírající se mu o skráň. „Lásko, tys to dokázal,“ řekla. „Je to výborné! Nechápu, proč mě to tak překvapilo, vždyť jsi geniální! Jen jsi s tím tak dlouho bojoval.“ „Děkuju,“ řekl. „Omlouvám se. Co se děje?“ „Já nevím. Hra, řekla bych. Jmenuje se Prameny. Začal jsi na ní pracovat v 1:47 v noci. Nemůžu sakra uvěřit, že jsi to celé napsal za pět hodin. Potřebuje to ještě třetí jednání. Tro­ chu upravit. Už jsem s tím začala. Moc ti nejde pravopis, ale to jsme věděli.“ Vrátilo se mu to, to včerejší noční psaní. Některá hluboko pohřbená semena emocí, něco o jeho otci. Ach. „Celou dobu,“ řekla, „se nám skrýval přímo před očima.

Tvůj skutečný talent.“ Osedlala si ho a stáhla mu džínsy ke stehnům. „Můj skutečný talent,“ řekl pomalu. „Se skrýval.“ „Jsi génius. Čeká tě nový život,“ řekla. „Měl ses stát dra­ matikem, lásko. Díky bohu, že jsme si to do prdele už koneč­ ně uvědomili.“ „Uvědomili,“ řekl. Zhmotnili se mu v mysli, jako by vy­ stoupili z mlhy: malý chlapec, dospělý muž. Postavy, které byly jím, ale zároveň nebyly, svým vševědoucím pohledem Lotta přetvořili. Náraz energie, když k nim ráno vzhlédl.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221639

V těch postavách byl život. Náhle se zatoužil do toho světa vrátit a ještě chvíli v něm žít.

Ale jeho žena pravila: „Zdravíčko, sire Lancelote, vy švar­ ný brachu! Vyjděte ven a vyrazte na klání,“ a bylo to tak nád­ herné, být plně probuzen, na klíně s ženou šeptající cosi jeho rytířskému penisu, zahřívající ho svým dechem, a jak mu to říká? Génie. Lotto to cítil v kostech dávno, už co byl malý kluk, vykřikoval na židli a nutil dospělé muže k ruměnci a slzám. Ale bylo krásné si to takto potvrdit, v takovém for­ mátu. Pod zlatým stropem, pod zlatou manželkou. Tak dob­ ře. Mohl by být dramatikem.

Díval se, jak Lotto, za kterého se považoval, vstává, obli­ čej pod vrstvou divadelních líčidel, na těle vesta a propoce­ ný kabátec, lapá po dechu, všechno v něm vře a diváci řvou a tleskají ve stoje. Lotto jako přízrak vystupuje ze svého těla, elegantně se uklání a vychází zavřenými dveřmi z bytu.

Nemělo nic zůstat. A přesto jistý druh Lotta setrval. Jeho oddělené já, nové já, pod manželkou, která mu klouzala tváří po břiše vzhůru, odtáhla šňůrku kalhotek stranou a obalila ho v sobě. Jeho ruce jí rozevřely župan a rozhalily ňadra jako neopeřená písklata, její brada vystrčená vzhůru k jejich tě­ lům matně se odrážejícím ve stropě. Řekla: „Bože můj.“ Pěsti jí tvrdě dopadly na jeho hruď a pravila: „Teď jsi Lancelot. Už ne Lotto. Lotto je jméno pro dítě, a ty už nejsi dítě. Jsi kurva geniální dramatik Lancelot Satterwhite. O to se postaráme.“ Pokud to znamená, že se na něj manželka bude skrze své světlé řasy znovu smát, pokud si ho znovu osedlá jako vítěz­ ka, rád se změní. Stane se tím, čím ona chce. Nebude ztros­ kotaným hercem. Bude dramatikem. Měl pocit, jako by obje­ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221639