žil se zůstat potichu. Mathilda se musí vyspat. Pracuje šest náct hodin denně šest dní v týdnu. Ona je krmí a zajišťuje střechu nad hlavu. Zůstala s ním, i když do manželství nepři nesl nic, jen zklamání a špinavé prádlo. Vytáhl laptop, kte rý schoval pod gaučem, když mu Mathilda přikázala uklidit, než přijdou hosté. Chtěl na internet za ostatními smutnými dušemi světa, ale místo toho si otevřel prázdný textový do kument, zavřel oči a myslel na to, co ztratil. Na domov, mat ku, světlo, které kdysi zažehával v cizích lidech i v manžel ce. Na otce. Všichni podceňovali Gawaina, protože byl tichý a nevzdělaný, ale on jediný porozuměl hodnotě vody pod za rostlou zděděnou zemí, polapil ji a prodal. Lotto vzpomínal na fotografie matky, když byla mladá, mořská panna, místo punčoch měla přes nohy přetažený ocas a jemně se vlnila ve studených vodách. Vzpomněl si na vlastní malou ruku po nořenou v prameni, kosti zmrzlé za bod otupělosti, ale jak jen tu bolest miloval! Bolest! Čepele úsvitu v očích. Mathilda obklopená oslepující svatozáří rampouchů v oknech. Má na sobě svůj tenký župan. Klouby na chodi dlech rudé zimou. A tvář – co je to s ní? Něco je špatně. Oči má napuchlé a červené. Co Lotto provedl? Určitě něco pří šerného. Možná nechal na laptopu porno a ona ho viděla, když se probudila. Možná nějaké ohavné porno, to nejhorší, možná ho vedla čirá zvědavost, proklikával se červími díra mi k čím dál většímu zlu, až skončil u toho neodpustitelného. Opustí ho. Je s ním konec. Skončí tlustý, sám a na dně, neho den i vzduchu, který dýchá. „Neopouštěj mě,“ řekl. „Polepším se.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221639
OSUDY A BĚSY Vzhlédla k němu, jak se snažil zůstat sedět, vstala, pře kročila koberec ke gauči, odložila počítač na konferenční stolek a vzala jeho tvář do chladných rukou. Župan se jí rozhalil a odhalil stehna jako růžové sladké andílky. Prakticky měli křídla. „Ach, Lotto,“ řekla Mathilda a její kávový dech se smísil s jeho vlastním zatuchlým krysím dechem, on ucítil její řasy otírající se mu o skráň. „Lásko, tys to dokázal,“ řekla. „Je to výborné! Nechápu, proč mě to tak překvapilo, vždyť jsi geniální! Jen jsi s tím tak dlouho bojoval.“ „Děkuju,“ řekl. „Omlouvám se. Co se děje?“ „Já nevím. Hra, řekla bych. Jmenuje se Prameny. Začal jsi na ní pracovat v 1:47 v noci. Nemůžu sakra uvěřit, že jsi to celé napsal za pět hodin. Potřebuje to ještě třetí jednání. Tro chu upravit. Už jsem s tím začala. Moc ti nejde pravopis, ale to jsme věděli.“ Vrátilo se mu to, to včerejší noční psaní. Některá hluboko pohřbená semena emocí, něco o jeho otci. Ach. „Celou dobu,“ řekla, „se nám skrýval přímo před očima. Tvůj skutečný talent.“ Osedlala si ho a stáhla mu džínsy ke stehnům. „Můj skutečný talent,“ řekl pomalu. „Se skrýval.“ „Jsi génius. Čeká tě nový život,“ řekla. „Měl ses stát dra matikem, lásko. Díky bohu, že jsme si to do prdele už koneč ně uvědomili.“ „Uvědomili,“ řekl. Zhmotnili se mu v mysli, jako by vy stoupili z mlhy: malý chlapec, dospělý muž. Postavy, které byly jím, ale zároveň nebyly, svým vševědoucím pohledem Lotta přetvořili. Náraz energie, když k nim ráno vzhlédl. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221639
V těch postavách byl život. Náhle se zatoužil do toho světa vrátit a ještě chvíli v něm žít. Ale jeho žena pravila: „Zdravíčko, sire Lancelote, vy švar ný brachu! Vyjděte ven a vyrazte na klání,“ a bylo to tak nád herné, být plně probuzen, na klíně s ženou šeptající cosi jeho rytířskému penisu, zahřívající ho svým dechem, a jak mu to říká? Génie. Lotto to cítil v kostech dávno, už co byl malý kluk, vykřikoval na židli a nutil dospělé muže k ruměnci a slzám. Ale bylo krásné si to takto potvrdit, v takovém for mátu. Pod zlatým stropem, pod zlatou manželkou. Tak dob ře. Mohl by být dramatikem. Díval se, jak Lotto, za kterého se považoval, vstává, obli čej pod vrstvou divadelních líčidel, na těle vesta a propoce ný kabátec, lapá po dechu, všechno v něm vře a diváci řvou a tleskají ve stoje. Lotto jako přízrak vystupuje ze svého těla, elegantně se uklání a vychází zavřenými dveřmi z bytu. Nemělo nic zůstat. A přesto jistý druh Lotta setrval. Jeho oddělené já, nové já, pod manželkou, která mu klouzala tváří po břiše vzhůru, odtáhla šňůrku kalhotek stranou a obalila ho v sobě. Jeho ruce jí rozevřely župan a rozhalily ňadra jako neopeřená písklata, její brada vystrčená vzhůru k jejich tě lům matně se odrážejícím ve stropě. Řekla: „Bože můj.“ Pěsti jí tvrdě dopadly na jeho hruď a pravila: „Teď jsi Lancelot. Už ne Lotto. Lotto je jméno pro dítě, a ty už nejsi dítě. Jsi kurva geniální dramatik Lancelot Satterwhite. O to se postaráme.“ Pokud to znamená, že se na něj manželka bude skrze své světlé řasy znovu smát, pokud si ho znovu osedlá jako vítěz ka, rád se změní. Stane se tím, čím ona chce. Nebude ztros kotaným hercem. Bude dramatikem. Měl pocit, jako by obje 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221639