Přikývl jsem. „Takže je nesmíš nosit pohromadě. Každou z nich si musíš dát do jiné kapsy.“ „A jak si mám pamatovat, kde mám kterou?“ Ulicí hlučně projela Toyota pick-up. Marván okamžitě zmizel pod kapotou, jako by kontroloval motor. Na korbě Toyoty se vezli tři ozbrojení palestinští bojovníci s těžkým kulometem. Drúz se narovnal. „Na čí straně jsi? A nelži!“ Nechápavě jsem se na něho podíval. „Zapomeň na to, že jsem drúz. Koho v týhle válce podporuješ?“ Koktal jsem. Nevím. Jsem tady kvůli míru, ne kvůli válce. Rozpovídal jsem se o Antigoně. Nejdřív palestinský zátaras, teď léčka od vlastního řidiče. Už jsem zase tápal. „Odpověz, Georgesi. Je to důležité. Falangisty? Křesťany?“ Zavrtěl jsem hlavou. Ne, falangisty ne. Za těmi se v roce 1975 vypravily černé krysy z univerzity Assas a bojovaly s nimi proti libanonské levici a proti Palestincům. „Palestince,“ odpověděl jsem. Marván pokrčil rameny. Vyndal z mého balíčku kartu Fatahu. „Arafata? Tak si ho dej na srdce. Takhle si to zapamatuješ.“ Zasunul mi propustku do levé kapsy košile. Ukázal mi tu drúzskou. „Platíš mě? Tak si dej Džumbláta někam k peněžence.“ Už se zase usmíval, jako když mě vítal. „Libanonská armáda? Do pasu. Tahle propustka je oficiální doklad. Můžeš ji ukazovat všude, nikdo ti to nebude vyčítat.“ Zbývali ší’ité z Amalu a křesťanské milice. „Na ty si sedneš, jo?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221483