Přikývl jsem. „Takže je nesmíš nosit pohromadě. Každou z nich si musíš dát do jiné kapsy.“ „A jak si mám pamatovat, kde mám kterou?“ Ulicí hlučně projela Toyota pick-up. Marván okamžitě zmizel pod kapotou, jako by kontroloval motor. Na korbě Toyoty se vezli tři ozbrojení palestinští bojovníci s těžkým kulometem. Drúz se narovnal. „Na čí straně jsi? A nelži!“ Nechápavě jsem se na něho podíval. „Zapomeň na to, že jsem drúz. Koho v týhle válce podporuješ?“ Koktal jsem. Nevím. Jsem tady kvůli míru, ne kvůli válce. Rozpovídal jsem se o Antigoně. Nejdřív palestinský zátaras, teď léčka od vlastního řidiče. Už jsem zase tápal. „Odpověz, Georgesi. Je to důležité. Falangisty? Křesťany?“ Zavrtěl jsem hlavou. Ne, falangisty ne. Za těmi se v roce 1975 vypravily černé krysy z univerzity Assas a bojovaly s nimi proti libanonské levici a proti Palestincům. „Palestince,“ odpověděl jsem. Marván pokrčil rameny. Vyndal z mého balíčku kartu Fatahu. „Arafata? Tak si ho dej na srdce. Takhle si to zapamatuješ.“ Zasunul mi propustku do levé kapsy košile. Ukázal mi tu drúzskou. „Platíš mě? Tak si dej Džumbláta někam k peněžence.“ Už se zase usmíval, jako když mě vítal. „Libanonská armáda? Do pasu. Tahle propustka je oficiální doklad. Můžeš ji ukazovat všude, nikdo ti to nebude vyčítat.“ Zbývali ší’ité z Amalu a křesťanské milice. „Na ty si sedneš, jo?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221483
Kulometná dávka v dálce. Dvě další ve větší blízkosti. Strnul jsem. On ne. „Považuješ libanonské křesťany za fašisty? Pod pravou půlku.“ „A Amal pod tu levou?“ Marván mi se smíchem podal poslední propustku. „Ja Alláh! Jedem, ať na tebe ta tvoje Antigona dlouho nečeká.“ * Imana si posunula bílý šátek z čela. Přitom jí vyklouzla rusá kadeř. Tiše jsem ji pozoroval, když zachytila můj pohled. Sklopil jsem oči. Usmála se mým rozpakům. Bylo nás ve tmě asi padesát. Seděli jsme na tvárnicích mezi dvěma zuboženými činžovními domy. Volné prostranství se na hodinu proměnilo v divadelní jeviště. Žádné pódium. Portikus v prachu, vyrobený na koleně. Palestinka seděla vedle mě. Rukou si schovávala rty. Překládala mi básníka Mahmúda Darwíše. Počkala, až recitátor dořekne větu, a pak mi ji přeložila. „Piš! Jsem Arab. Pracuji v kamenolomu se svými spolutrpiteli. A mám osm dětí...“ Hráli školáci. Pět jich přišlo ze Sabry, ostatní žili v Šatíle. „Jsem jejich učitelka,“ řekla mi Imana. Podruhé jsem shledal, že je krásná. Příliš krásná na to, aby sešla z mysli. Větší, než jsem předpokládal, a taky mladší. V černých slavnostních šatech s červenými a zelenými výšivkami. Intonovala jinak než ostatní, výrazněji a zpěvněji. Text si vybrala v září a inscenovala ho se svými žáky. Zkoušeli několik měsíců, než uspořádali představení. V nepočetném shromáždění se sešli příbuzní a přátelé. Mnozí si přinesli baterky. Používali je jako kapesní reflektory k osvětlení jeviště. Marván odjel. Dohodli jsme se, kdy mě vyzvedne. Když jsme přijeli, Palestinka se na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221483
drúza podívala, ale ruku mu nepodala. On se dotkl srdce konečky prstů. Když Imana nepřekládala, sledovala děti a společně s nimi tiše pohybovala rty. „Můj děda byl rolník. Nebyl ani uhlazený, ani z dobré rodiny. [...] A můj dům je jak chýše ponocného...“ „Bydlí přesně naproti zubaři Pierrovi,“ řekl mi Sam. Při vjezdu do Šatíly se stačí zeptat na jeho ordinaci a pak už jen sledovat natažené ukazováky. Dal jsem vědět, kdy přijedu. Imana připravila podnos s čajem. Pili jsme ho vestoje venku v uličce. Domů, do nízkého zamřížovaného stavení, mě nepozvala. Všechno bylo oprýskané. Střechu z vlnitého plechu zesilovaly plastové fólie, dvě okenní tabule nahradil karton. Zdi trpěly lupénkou. Imaninu matku jsem neviděl. Její otec ven nevyšel. Zahlédl jsem ho v přítmí místnosti. Na prahu se smály dvě holčičky. „Jásin,“ představil se mi mladý muž, který se mi vynořil za zády. Byl to ten Palestinec s kulatými brýlemi, který se před chvílí smál u zátarasu, s vějířem mých propustek v ruce. Imanin starší bratr měl velice laskavý výraz a klidný pohled. „Tak to jste byl vy? Ten Francouz přes divadlo?“ Ano, ten Francouz, to jsem já. Zadíval se na mě. Mluvil lámanou angličtinou. „A do Libanonu jste přijel nastolit mír?“ Neposmíval se mi. Chtěl mě pochopit. Usmál jsem se. „Jenom chci dát protivníkům příležitost, aby spolu mluvili.“ „Nepřátelům.“ „Jak je libo...“ „Aby spolu mluvili při recitování textu, který není z jejich hlavy, tak to myslíte?“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221483