Návrat domů (Ukázka, strana 99)

Od potoka to k Akosuině chýši v buši na okraji města bylo deset mil a James byl odhodlaný dovědět se o ní všechno, co se vědět dá. „Proč jsi mi na králově pohřbu nepodala ruku?“ zeptal se. „Už jsem ti to řekla. Nepodávám ruku fantským otrokářům.“ „Tak já jsem otrokář?“ opáčil James a potlačoval přitom hněv. „Jsem sice Fantu, ale nejsem snad taky Ašant? Nebyl tvůj dědeček mým králem?“ Usmála se na něj. „Já jsem ze třinácti dětí. Teď nás zbylo jenom deset. Když jsem byla malá holka, došlo k válce mezi mojí vesnicí a jednou další. Odvedli tři z mých bratrů.“ Několik minut šli mlčky. Jamese jí bylo líto kvůli té ztrátě, ale taky věděl, že ztráta je součást života. Dokonce i jeho matku, navzdory tomu, jak byla důležitá, kdysi unesli, uloupili ji její rodině a přesa­ dili ji do jiné. „Kdyby tvoje vesnice tu válku vyhrála, neunesli byste tři bratry někoho jiného?“ zeptal se James, protože ho ta otázka pálila na jazyku.

Akosua se odvrátila. Vědro jí na hlavě sedělo tak pevně, až Ja­ mes bezděky přemítal, co by se muselo stát, aby se převrhlo. Musel by zafoukat vítr? Nebo přiletět nějaký hmyz? „Vím, jak to myslíš,“ řekla nakonec. „Podílejí se na tom všichni. Ašanti, Fantové, Gaové.

Britové, Holanďani a Američani. A není špatné, že takhle uvažuješ.

Takhle nás naučili smýšlet všechny. Ale já tak myslet nechci. Když odvedli moje bratry a ty ostatní lidi, moje vesnice po nich truchlila, a přitom jsme zdvojnásobili vyzbrojování. A co to znamená? Pomstí­ me ztracené životy tím, že jich vezmeme víc? Nedává mi to smysl.“ Zastavili se, aby si mohla upravit šátek. Podruhé toho dne měl James co dělat, aby se jí nedíval na ňadra. Mluvila dál: „Já svoje lidi miluju, Jamesi,“ řekla a jeho jméno znělo z jejích úst nepopsatelně sladce. „Jsem hrdá na to, že jsem Ašantka, a jsem si jistá, že ty jsi stejně hrdý na to, že jsi Fantu, ale potom co jsem přišla o bratry, jsem se rozhodla, že pokud jde o mě, o Akosuu, budu sama sobě národem.“ Když James poslouchal, jak dívka mluví, vzedmulo se v něm něco, co ještě nikdy nepocítil. Kdyby mohl, poslouchal by ji navždy. Kdyby mohl, přidal by se k tomu národu, o kterém mluvila. Šli dál. Slunce klesalo na nebi stále níž a James věděl, že se ne­ dokáže vrátit domů před setměním. Přesto zpomalili natolik, až se 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221422

zdálo, že se jejich nohy vlastně nehýbají, jenom pomaličku plují, jako by jejich těla nadnášeli a unášeli moskyti, které kolem sebe slyšeli bzučet. „Jsi někomu zaslíbená?“ zeptal se James.

Akosua na něj plaše pohlédla. „Můj otec je přesvědčený, že je špatné dívku zaslíbit předtím, než její tělo ukáže, že je připravená, a já ještě nezačala krvácet.“ James si vzpomněl na svou budoucí nevěstu doma ve vesnici, kterou mu vybrali kvůli jejímu postavení. Nikdy s ní nebude šťastný a jeho manželství bude stejně jedovaté a prosté lásky jako svazek jeho rodičů. Jenže věděl, že oni by mu Akosuu nikdy neschválili, dokonce ani jako třetí nebo čtvrtou manželku. Nic neměla a odnikud nepocházela.

Nic odnikud. To říkávala jeho babička Effia za večerů, kdy byla nejsmutnější. James si nepamatoval jediný den, kdy by neviděl Effii celou v černém, ani noc, kdy by neslyšel její tichý pláč.

Když byl ještě docela malý kluk, zůstal jednou přes víkend v jejím domě u Pevnosti. Uprostřed noci se probudil a slyšel, jak tiše pláče ve svém pokoji. Šel za ní a objal ji tak pevně, jak to jen jeho drobné paže dokázaly. „Proč pláčeš, babi?“ zeptal se a dotkl se prsty její tváře, aby za­ chytil pár těch slz a něco si přál, jak to někdy dělávala jeho matka, když plakal on. „Slyšel jsi příběh o Baabě, můj malý?“ zeptala se ho, přitáhla si ho na klín a začala ho kolíbat sem a tam.

Tu noc slyšel James ten příběh poprvé, ale nikoli naposled.

Teď vzal Akosuu za ruku, aby ji přiměl se zastavit. Vědro na její hlavě se zakymácelo a ona zvedla ruce, aby je narovnala. „Chci se s tebou oženit,“ řekl James.

Byli už jen pár kroků od dívčiny chýše. Viděl ji za keři. Malé děti se tam praly v blátě, a když se zvedly, měly tvářičky celé hnědé.

Nějaký muž sekal trávu mačetou. Pokaždé, když se ostří zarylo do půdy, otřáslo Zemí. Jamesovi připadalo, že cítí, jak se mu pod no­ hama chvěje. „Jak by sis mě mohl vzít, Jamesi?“ namítla dívka. Tvářila se teď ustaraně a oči jí těkaly k místu, kde na ni čekala její rodina. Jestli s vodou přijde moc pozdě, matka jí natluče a pak na ni bude křičet až 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221422

do svítání. Nikdo by jí neuvěřil, že byla s vnukem ašantského krále, a i kdyby ano, jenom by usoudili, že z toho budou potíže. „Až začneš krvácet, nesmíš to nikomu říct. Musíš to utajit. Já zítra odjíždím, ale vrátím se pro tebe a odejdeme z tohohle města spolu.

Začneme nový život v nějaké malé vesnici, kde nás nikdo nezná.“ Akosua se pořád dívala na svou rodinu a on věděl, jak bláznivě zní jeho plán, a taky věděl, že po ní chce, aby se vzdala spousty věcí.

Ašantské rituály puberty byly vážná věc. Čerstvé ženství mladé dívky doprovázely týdenní oslavy. A potom platila přísná pravidla. Men­ struující ženy nesměly navštěvovat domy s náčelnickým stolcem, nesměly překračovat posvátné řeky. Ve dnech, kdy krvácely, pobý­ valy v oddělených domech a natíraly si zápěstí bílým jílem. Kdyby někdo odhalil, že žena krvácela, ale neprozradila to, následoval by přísný trest. „Věříš mi?“ zeptal se James s plným vědomím, že nemá právo tuhle otázku položit. „Ne,“ odpověděla Akosua po chvilce. „Důvěra je něco, co si člověk musí zasloužit. Nevěřím ti. Viděla jsem, co s muži dokáže provést moc, a ty patříš k jedné z nejmocnějších rodin.“ Jamesovi se zatočila hlava. Udělalo se mu slabo, jako by se měl zhroutit. „Ale,“ pokračovala Akosua, „jestli se pro mě vrátíš, vysloužíš si tím moji důvěru.“ James pomalu, s pochopením přikývl. Koncem měsíce bude zpát­ ky ve své vesnici, do konce roku ho čeká vlastní svatba. Válka bude pokračovat a nic, ani jeho život, ani jeho srdce, není jisté. Ale když slyšel Akosuu mluvit, věděl, že si nějaký způsob najde.

James nedokázal Ammě vysvětlit, proč nechce spát v její chýši.

Byli svoji už tři měsíce a jeho výmluvy byly stále chabější. O sva­ tební noci jí řekl, že je nemocný. Po celý týden poté si jeho tělo vymýšlelo výmluvy místo něj, penis zůstával ochable viset mezi jeho nohama pokaždé, když za ní přišel, dokonce i za těch večerů, kdy si zapletla vlasy tak, jak se mu to líbilo, a vetřela si na ňadra a mezi stehna kokosový olej. Po tom týdnu další dva předstíral, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221422