Bohuš zamával roztrhanou mrtvolou. Viděl jsem, jak z ní visí vnitřnosti. „Udělali to pytláci!“ zakřičel pomateně, jako by chtěl přihlížející přesvědčit o své pravdě. Vzal nalomený parůžek, utrhl ho a držel jako trofej. Určitě si ho vezme domů, aby sám sobě dokázal, že se nebojí. Bláznivý výstup mě vyděsil. Kamarád ztrácel soudnost. Co když jsem na tom podobně? Co když si připadám normálně, ale na lidi působím stejně jako tenhle pomatenec? Podíval jsem se na Ota. Stál vedle mě shrbený, obličej měl ztrhaný. Ani on neměl kam utéct. Všichni jsme doteď utíkali, posledních sedmadvacet let jsme bez přestání utíkali, ani na chvíli jsme se nezastavili. Nepomohlo nám to, stejně jsme byli pokousaní jako moje prsty, neznámo do nás zabořilo tesáky, nemohli jsme ho ze sebe setřást. Nemělo smysl utíkat, nebylo kam. Poplácal jsem Ota po rameni a vrátil se zpátky do bytu.
VI. Za spánkovými kostmi mi tepalo, nervózně jsem přecházel po vrzajících parketách. Žádný útěk, už ne! Když jsem se jakž takž uklidnil, začal jsem si připadat směšně. Chvilkové hrdinství mi najednou připadalo absurdní. Co chci dělat? Co to znamená – žádný útěk? Cítil jsem nutkání něco udělat, ale nevěděl jsem co. Nahromaděný adrenalin mi bouřil v žilách. Když zazvonil mobil, neškubl jsem sebou, byl jsem pořádně nabuzený. Vešel bys do ložnice? napadlo mě, ale radši jsem myšlenku odehnal. Odvaha měla své hranice.
107
karika_strach272.indd 107
2.9.2016 1:54:47
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221242