„Jak zareagoval Amédée, když se dozvěděl, že otec nespáchal sebevraždu?“ „Ulevilo se mu, že za to není zodpovědný. Ale hned mu došlo, že je z něho ,sakra dobrý podezřelý‘, abych použil jeho slov. Čeká, že ho každou chvíli zatkneme. Všechno se tam teď zastavilo, až na Victora, který třídí Masfauréovy papíry, a Pelletiera, který maká dál, vražda nevražda, koně musí dostat nažrat. Amédée se potuluje po loukách a po lesích, na kalhotách má kuličky svízele. Čas od čas si sedne někde na lavičku a odtrhává je.“ „Bod k dobru pro něho.“ „To bych neřekl,“ nesouhlasil Danglard. „Jen neví, co s rukama.“ „Tohle je,“ vložil se do hovoru Lucio, „existenciální otázka. Co s rukama. Já už mám jen jednu a stejně si pořád kladu tu otázku. Ve svým věku.“ Lucio přišel o ruku jako kluk ve španělské občanské válce a s amputací se dostavila i trvalá, neměnná, stále se vracející utkvělá myšlenka. Totiž těsně předtím, než o paži přišel, ho do ní štípl pavouk a on ten štípanec nestihl dodrbat. Pro Lucia „dodrbat se“ se stalo určujícím konceptem životních postojů. Vždycky je potřeba se dodrbat, jinak vás to bude svědit celý život. „Amédée ožije, jedině když se Victor vytrhne z práce a přijde za ním,“ pokračoval Danglard. „Zdá se, že pro Amédéa jsou Céleste a Victor jedinými záchytnými body. Ani dívku nemá. Victor ho chrání, to je očividné. Jako kdyby celý život nedělal nic jiného. Každé dvě hodiny vyjde z pracovny, aby se s ním chvilku prošel.“ „A co on, co Victor?“ „Jako všichni ostatní nechápe, kdo mohl zabít jeho pána. Pána a Alici Gauthierovou. Voisenet se opovážil naznačit Amédéovu vinu a Victor nakrčil čelo, jako kdyby sklopil hledí bojové přilby, a to svraštění mu skoro zastínilo oči. Otočil se k němu zády, snad aby ho nemusel praštit. Pak se obrátil zpátky a řekl: ,Island, sakra,
99
vargaska384.indd 99
17.8.2016 12:30:03
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221231
jak jinak? Říkal jsem vám o tom šíleném vrahovi. Jak jinak?‘ Voisenet nešikovně odpověděl, že není šance toho člověka identifikovat, stejně jako ostatní členy skupiny. ,No a?‘ řekl Victor. ,Jenom kvůli tomu, že jste neschopní, vezmete zavděk Amédéem? Protože prostě nějakého ptáčka lapit musíte?‘ Když už mluvíme o ptácích, jde o vrány šedé. Voisenet je trochu zklamaný, myslím, že doufal ve velké havrany. Mám dojem, že ta věž poněkud snížila jeho výkonnost při výslechu. Nicméně stihl poházet trus v řádcích kolem srubu a Céleste o tom neví.“ „Výborně. Aspoň k něčemu jsme byli.“ „Ten Amédée,“ přerušil je Lucio, „to je ten, co jste říkali, že se o něm do pěti let nic neví?“ „Jo.“ „To se pak nediv, že kouká na svoje ruce, jako kdyby nebyly jeho. Ještě se nedodrbal, to je celý.“ „Ono jde hlavně o to, že se drbat nechce, Lucio,“ řekl Adamsberg. „Vymazal všechny vzpomínky, nedokáže říct, kde byl, ani s kým, ani proč.“ „Tak to musel bejt pěkně hnusnej štípanec.“ „V zásadě byl v nějakém pečovatelském zařízení a určitě ne podřadném. Jeho otec je hrozně bohatý.“ „Houby pečovatelský zařízení,“ prohlásil Lucio. „Byl někde, kde mu dávali zabrat. Je potřeba ho přinutit, aby se drbal, jinak to nejde. A rodiče věděli, kam kluka dali. Jsou to dva pěkný mizerové. Není to dost dobrý motiv k vraždění? Rána z pušky a hotovo, vyřízeno.“ „Jenže, Lucio, je tu ještě jedna zavražděná žena v Paříži, a ta nemá s Amédéovým dětstvím nic společného.“ „A to jako ve stejnou dobu?“ „O den dřív.“ „Tak to aby vás obalamutili. Máš v patách psy? Hoď jim kus flákoty a můžeš v klidu pokračovat svou cestou.“
100
vargaska384.indd 100
17.8.2016 12:30:03
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221231
„Něco takového jsem říkal dneska odpoledne,“ poznamenal Danglard, „jen jinými slovy. V každém případě Henri Masfauré se k Célestě nechoval jako otrokář. Nejenom že jí odkázal půl milionu, ale v tom srubu v lese chtěla mermomocí bydlet ona, o tom nejsou pochyby. Amédée to takhle vyložil Estalèrovi. Na sklonku dne už nechtěl mluvit s nikým jiným než s Estalèrem.“ „Povídej dál, hombre.“ Bylo to poprvé, co ho Lucio takhle oslovil, a Danglard to vnímal jako poctu. Míval dojem, že si starý muž jeho mozkových závitů moc necení. „Všimla si té boudy už dávno – je to stará sušárna na jablka –, ale počkala si, až bylo Amédéovi dvanáct, a teprve pak vznesla prosbu k pánovi. Každý večer svého života – snažím se reprodukovat její slova v Amédéově podání –, než usnula, ,zašla v duchu do chajdy‘, aby zaplašila starosti. Do chajdy, kterou si samozřejmě vymyslela, ,v palici‘, jak sama říká, a která je obklopená nebezpečím, větrem, bouřkami, zvěří. Tisíckrát ji předělávala, ale nikdy s ní nebyla spokojená, nikdy nenašla dokonalé bezpečí ideální chajdy, dokud neobjevila ten srub v lese. Masfauré nejdříve nesouhlasil, že je to příliš nebezpečné. Ale právě to ji lákalo. Protože člověk se nemůže cítit v bezpečí bez pocitu nebezpečí. Nikdy se jí nespalo tak dobře, jako když déšť bičuje střechu a divočák se otírá o dřevěné stěny.“ „To se asi změnilo, když přišel Kvído?“ „Trochu. Kvído spí venku a chrání ji. Našla ho jako sirotka, polomrtvého hlady, kvíkajícího přede dveřmi.“ „Kdo kvíkal?“ zeptal se Lucio. „Divoké sele,“ vysvětlil mu Adamsberg. „A právě proto, že tak kvíkal, mu říká Kvído. Brání ji líp než celý regiment vojáků.“ „Ta chajda, to je jen záležitost břicha,“ řekl Lucio. „Jakmile odtamtud jako blbec vylezeš, musíš bojovat, jak se říká tam u nás, anebo si to břicho zase vytvořit.“ „Odkud jako?“ zeptal se Zerk.
101
vargaska384.indd 101
17.8.2016 12:30:03
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221231