věděl, co dělá, když s ním není. Maluje si pusu jako komediantka, to si mohl myslet! Neřekla ani slovo. Ráno na tebe počkám, pojedeme spolu. A tu pusu si prosím tě utři. Už jsem ti to přece jednou řekl. Věř mi. Nejeli spolu. A pusu si neutřela. Odjela dřívějším vlakem, který měl konečnou až v krajském městě. Tam ji na svém závodním kole určitě nedohoní, a dohoní-li, nenajde ji. Město je plné ulic, plné křižovatek. Celý den chodila po městě. Lidé se po ní ohlíželi, to ano, usmívali se na ni, šklebili se, ale nikdo ji neoslovil. Teprve když se posadila ke stolečku před kavárnou a teskně upíjela červené víno, přistoupil ke stolku mladý muž s brejličkami a s poloprázdným pohárem piva. „Nevěřím svým očím. Vidím zde sedět královnu Nefer tiijti. Osamělou. Bez služebnictva. Mohu si na chvíli při sednout?“ Dobře věděla, kdo byla Nefertiijti, a moc dobře věděla, jak moc se jí podobá, a on to vyslovil. Byl to obyčejný voják, který měl vycházku do dvou hodin do rána. Dlouho si vyprávěli, voják ji vodil po městě a Nefertiijti s vysedlými lícními kostmi a podmalovanýma očima královny se stále tajemně usmívala jako před mnoha tisíci lety, ať stáli na vyhlídce nad hlubokým zeleným údolím s Eiffelovým železničním mostem klenoucím se nad ním nebo upíjeli červené víno v stinném soukromí vinárničky a téměř stejně tak dlouho pak spolu leželi v posteli u otevřeného okna na pavlač v pokoji, který si pronajala. Nechtěla, aby si myslel, že Nefertiijti je děvka, která anonymně přijela do velkého města si povyrazit. I kdyby proti tomu vůbec nic neměla. Když mu konečně dovolila sundat kalhotky, zvon na náměstí odbil druhou hodinu ranní. Voják se náhle v nočním šeru ztopořil, v chvatu posbíral své zelené svršky, vyskočil oknem na pavlač a utíkal do kasáren. Bylo to směšné a nečekané, ale
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221217
vůbec jí to nevadilo. Usmívala se do tmy. Ještě než usnula, slíbila si, že se do města brzy vrátí. Voják, celý uřícený, byl polapen na bráně dozorčím a zapsán za pozdní příchod. To bude pět po službě, pětkrát se vyspí na tvrdém v plukovní base, a nejméně měsíc bez vycházek a celou dobu zavřený v kasárnách! Cestou na rotu se najednou zastavil uprostřed kasárenského dvora a zvedl hlavu k noční hvězdné obloze. Proč jsem vyskočil z toho okna? Protože jsi vůl, ty zelený mozku, ozval se hlas z nebes. Věžní hodiny odbíjely půl třetí, ale to už spala. Královna Nefertiijti.
V janovském přístavu „Moje pití stojí…,“ pošeptala mu do ucha svou cenu, která by mu stačila na týdenní živobytí a snad i na přejezd Alp. Samozřejmě stopem. Přinesla mu skleničku campari, aniž sobě nalila, a hbitě se propletla mezi hosty zpátky k baru. Viděl, jak se krátce domlouvá se svou kolegyní. Dovedl si představit o čem. Nejspíš ji požádala, aby ji na chvilku zaskočila. Narychlo si odvazovala zástěru a zastrčila ji pod pult. Bylo to nedorozumění. Vlastně jí chtěl zaplatit drink, jen aby si měl s kým popovídat, seděl sám u stolku a už ho omrzelo jen pozorovat přiopilé rozjuchané hosty všude kolem něho. Každou chvíli se ozvalo halasné volání na celý bar, výkřiky radosti i opilý ženský smích, který občas přehlušil i ryčnou reprodukovanou hudbu, která vyřvávala do noci na celý přístav. Vrátila se k němu a beze slova naznačila, že mohou jít. Vedla ho úzkými uličkami, šla krok před ním, spěchala. Připadal si jako na prohlídce starého města; průvodkyně už všechno řekla a ještě spěchá kamsi, kde mu teprve něco ukáže!
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221217
Zastavila se v úzké uličce před jednopatrovým romantickým domečkem, kde se mohl klidně narodit Kolumbus, kdyby se narodil z děvky. Kdosi otevřel nízká dvířka. Následoval ji po úzkých dřevěných schodech nahoru, na schodech se střetli s párem, který to už měl za sebou. S lítostí si všiml, že mladá děva spěchající se svým použi tým amantem dolů byla mnohem víc Italka než ta jeho, která se nejspíš po letech u dětí zrovna vrátila do práce. U malého pultíku v patře od něho chlapík s velkou frgulí a kulatými brýlemi vyinkasoval dalších padesát tisíc lir za hotel, o kterých nebyla řeč. Bylo mu to jedno. Jen doufal, že v pokojíčku nebude sedět další bratranec, který pokoj neopustí, dokud taky nedostane svých padesát tisíc lir. Místnost byla stejně romantická jako domek zvenku; malá okna na dvě strany, komoda se džbánem s vodou a bílým umývadlem a uprostřed pokojíčku široká mosazná postel. Zvolit o něco menší postel a přidat malý stolek pod okno s výhledem na přístav a na moře, daly by se tam psát romány o moři a lidské touze. Sotva zavřela dveře, obrátila se k němu, nastavila dlaň a čekala. Nejistě těkala očima, evidentně tomu člověku se slunečními brýlemi teď, když byli sami dva, nevěřila. Sotva však zaplatil částku, kterou mu v baru pošeptala do ucha, srolovala bankovky do ruličky a hned se začala svlékat. Do lavoru nalila vodu z porcelánového džbánu a demonstrativně použila lavor coby bidet. Přemýšlel, jestli nemá odejít. Bylo to nedůstojné, i když to ta žena myslela dobře. Sotva se osušila, překvapeně pohlédla na muže a něco řekla italsky, čemu nerozuměl; ukazovala mu, aby tam nestál a také se svlékl. Sotva uviděla jeho trenýrky s drobnou červenočernou kohoutí stopou, dokonce se usmála: Tedesco? Němci nejspíš bývali jejími častými a oblíbenými milci.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221217