věděl, co dělá, když s ním není. Maluje si pusu jako komediantka, to si mohl myslet! Neřekla ani slovo. Ráno na tebe počkám, pojedeme spolu. A tu pusu si prosím tě utři. Už jsem ti to přece jednou řekl. Věř mi. Nejeli spolu. A pusu si neutřela. Odjela dřívějším vlakem, který měl konečnou až v krajském městě. Tam ji na svém závodním kole určitě nedohoní, a dohoní-li, nenajde ji. Město je plné ulic, plné křižovatek. Celý den chodila po městě. Lidé se po ní ohlíželi, to ano, usmívali se na ni, šklebili se, ale nikdo ji neoslovil. Teprve když se posadila ke stolečku před kavárnou a teskně upíjela červené víno, přistoupil ke stolku mladý muž s brejličkami a s poloprázdným pohárem piva. „Nevěřím svým očím. Vidím zde sedět královnu Nefer tiijti. Osamělou. Bez služebnictva. Mohu si na chvíli při sednout?“ Dobře věděla, kdo byla Nefertiijti, a moc dobře věděla, jak moc se jí podobá, a on to vyslovil. Byl to obyčejný voják, který měl vycházku do dvou hodin do rána. Dlouho si vyprávěli, voják ji vodil po městě a Nefertiijti s vysedlými lícními kostmi a podmalovanýma očima královny se stále tajemně usmívala jako před mnoha tisíci lety, ať stáli na vyhlídce nad hlubokým zeleným údolím s Eiffelovým železničním mostem klenoucím se nad ním nebo upíjeli červené víno v stinném soukromí vinárničky a téměř stejně tak dlouho pak spolu leželi v posteli u otevřeného okna na pavlač v pokoji, který si pronajala. Nechtěla, aby si myslel, že Nefertiijti je děvka, která anonymně přijela do velkého města si povyrazit. I kdyby proti tomu vůbec nic neměla. Když mu konečně dovolila sundat kalhotky, zvon na náměstí odbil druhou hodinu ranní. Voják se náhle v nočním šeru ztopořil, v chvatu posbíral své zelené svršky, vyskočil oknem na pavlač a utíkal do kasáren. Bylo to směšné a nečekané, ale
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221217