Srdeční záležitost (Ukázka, strana 99)

Gilles Legardinier Kdyby to nebylo vážné, Louis by řekl: „Zabil by mě.“ A teď říká: „Bude se na mě zlobit.“ Určitě to je něco vážného. „Budu mlčet jako hrob.“ „Nikomu nic, ani Lee.“ „Slibuju.“ „Je to smutná historie, ale Axel jednal správně.“ „Povídej.“ „U nich v domě bydlí starej pitomec, kterej všem dělá problémy. Pořád s něčím otravuje. Nechce třídit odpad, auta jsou špatně zaparkovaný, děcka, co si hrají pod jeho okny.

Všichni ho znají. Nám například propíchl už tři balóny. Před dvěma lety ten hnusák dělal dusno na radnici, protože chtěl svou ulici přejmenovat na Alej Adolfa Hitlera pod záminkou, že to je přece stejně známá osobnost jako kdokoli jiný a že je nespravedlivé a nedemokratické, že ani jedna ulice v celé Francii není pojmenovaná po něm. Nikdo ho nemůže vystát, ale všichni mají strach z problémů, které by jim mohl způsobit. Prostě chátra.

A před dvěma měsíci našel Axel jednoho ze svých sousedů, malého černouška, v slzách. Skrýval se v houští. Ten kluk už ani nechtěl jít do školy. Axel ho uklidnil a malej mu vyprávěl, že Mangeain – tak se ten hajzl jmenuje – mu řekl, že je černej proto, že se ve škole dost nesnaží a že z něho nikdy nic nebude. Jinak by přece byl bílej… Kluk z toho byl celej zničenej. A znáš Axela. Zašel za tím hajzlem, ale ten ho poslal někam. Minulý týden Axel vyryl na dveře jeho auta hákové kříže a ten debil to prásknul…“ Celé se to ve mně vaří, bouřím se, jsem šokovaná… a ulevilo se mi, že všechno, co o Axelovi vím, se tímto nezpochybňuje. Právě naopak. Mám chuť ho bránit. Nejradši bych toho 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220822

Srdec˘ní záležitost sráče Mangeaina šla uškrtit. Hlavou už mi běží tisíc plánů na pomstu. Louis mě chytí za paži. „Hlavně neblbni, Camille. Nikomu o tom neříkej. Tohle je vážné. A ať tě ani nenapadne se do toho míchat, jinak se Axel bude zlobit a pak budeš mít co dělat i se mnou.“ Varování je jasné a zastaví veškeré mé bláznivé představy.

Už samotná myšlenka, že by se na mě mohl Axel zlobit, stačí k tomu, abych se uklidnila. „Díky, Louisi. Axel ti o sobě asi podá nějaké zprávy.“ „Zkusíme za ním s Leem zajít na policejní stanici.“ „To je stejně tak nechutný.“ „Takový je zákon. Axel velmi dobře věděl, co dělá.“ „Možná je to zákon, ale není spravedlivý.“ „Tady nejsme na hodinách filozofie, Camille. Tohle je opravdový život a my teď máme problém. Snažíme se z toho Axela pokud možno bezbolestně vysekat.“ „A proto jste nic nedělali, když dorazili policajti?“ „Nebyla ta správná chvíle. Ale můžeš se na nás spolehnout, nezůstaneme jen u toho.“

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220822

15

Nemám žádné zprávy od Ley ani od Axela. Je vám asi jasné, v jakém stavu teď jsem. Když se vrátím domů, nejsem vůbec schopná se soustředit na cvičení z matematiky, jak mám oči pořád přilepené na telefonu. Dokonce i při skládání věcí do myčky jsem ho nespustila z očí. Mám pocit, že Vločka pochopil, že se dnes moc necítím. A když jsem na stole v obýváku dělala úkoly, vyskočil mi na klín a potichu se tam uhnízdil. Občas se na mě podíval a přišlo mi, že v jeho očích je napsáno: Nic si z toho nedělej, jsem tu s tebou. Určitě si to namlouvám, ale je fakt, že se nechová stejně jako obvykle. Jak nás ta zvířata asi vnímají? Co dokáží vyrozumět? Zoltán svoje chování nijak nezměnil. Otíral se o mě, když jsem se vrátila a když jsem šla pro sušenky, následoval mě až do spižírny.

Měla jsem chuť dát si něco na zub. Určitě kvůli těm obavám, co teď mám. Nevím proč, ale tentokrát jsem vážně doufala, že po tom sporu onehdy večer tam najdu sušenky, které mi chutnají. Když otevřu skříňku se sladkostmi, povzdechnu si. Palmový olej, tuk, homogenizovaná mléčná čokoláda, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220822