98
Na převážnou většinu krizových jevů by však měl být člověk v po třebné míře připraven: – měl by mít základní teoretické vědomosti o většině hrozeb, – měl by vědět co má v dané situaci udělat, na koho se obrátit o pomoc, – měl by umět pomoci sám sobě i dalším postiženým, – měl by být na možné krizové jevy i materiálně zabezpečen. Krizový manažer musí mít takové vlastnosti, aby uměl pomoci sobě, jiným a mohl vést kolektivy ke zmírnění následků krizových jevů ří zením provádění záchranných a likvidačních prací s cílem uvedení do běžného stavu. Možné zásady činnosti krizového manažera by mohly zahrnovat tyto body: – promyslet a naplánovat možné varianty řešení krizových jevů, – průběžně procvičovat nasazení pracovníků (včetně mluvčích), – vždy být připraven na řešení té nejhorší varianty. K tomu musí: – trvale monitorovat rizikové jevy a – prověřovat reálnost zpracovaných plánů (krizové plány, plány krizové připravenosti, dokumentace hospodářské mobilizace), – vždy přebírat iniciativu v: – podávání informací o krizi, případně o narůstání rizikových fak torů, – informování médií, – neodkládání činností, které jsou nevyhnutné, – zabránit šíření paniky: – být prvním, kdo informuje o krizi, – nevěřit všem informacím z médií (případně si je ověřovat), – vyvarovat se nepromyšlené činnosti, – přijímat preventivní opatření vůči stupňování a šíření krize, – každou situaci vyhodnotit z vícero aspektů (opakování pouze nega tivních zpráv může zapříčinit, žen situace se jeví horší jako je skuteč nost), – v průběhu krize se zabývat jen jejím řešením. K tomu: – přerušit ostatní činnosti a zabývat se jen krizí, – vyhodnotit si, co je v dané situaci nejdůležitější a prvořadé, – věnovat rozhodující pozornost zabezpečení spojení a pravidelné výměně aktuálních informací, – zrušit mimořádná opatření ihned po vytvoření potřebných podmí nek pro jejich zrušení,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220627
99
– po skončení krize okamžitě obnovit pohotovost a systém monitoro vání, – mít na paměti, že: – efektivnost krizového managementu v mnohém závisí od stupně ohrožení, – ve společnosti je přirozený odpor vůči krizím (lidé akceptují krizi, pokud to je nevyhnutné), – uznávat zásadu, že průběh každé krize je možno řídit, – uznávat zákonitosti vzniku krizí a respektovat jejich možné důsledky, – uznávat kontinuitu v řízení mezi přípravným obdobím, řešením krize, jakož i obdobím po jejím skončení, – udržovat stálé spojení s řídícími funkcionáři a jejich informovanost o situaci, – uvědomovat si, že krize nejsou nevyhnutné, ale také, že je není možno úplně vyloučit ze života společnosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220627
5. Krizová komunikace
Obecně komunikace je jednou z těch lidských aktivit, které každý zná a rozumí jim, ale které jen omezeně dokáže definovat. Komunikovat zna mená hovořit tváří v tvář, stejně jako vysílat televizní pořad nebo šířit informace prostřednictvím tisku, telefonu či internetu. Komunikujeme ovšem i tím, jak se oblékáme nebo chováme. Komunikace tak zahrnuje nekonečný seznam lidských činností. Přesto si někdy nerozumíme. Pří činy tohoto neporozumění nemusí spočívat vždy v existenci skutečného problému, ale mohou spočívat i v odlišném komunikačním modelu nebo v odlišném významu téhož sdělení pro původce a příjemce. Neporozu mění není pouhou chybou, tzv. „komunikačním šumem“, ale především důsledkem hledání společné řeči ve světě neuvěřitelně odlišných jedinců a důkazem diverzity světa, ve kterém žijeme. Existence jediného komu nikačního modelu u všech lidí není možná, ba ani žádoucí. Vždyť svět je dinců, kteří sdílejí všechny významy naprosto stejným způsobem by byl neuvěřitelně nudný. Jejich poznání nám však umožňuje s nimi počítat a alespoň občas snáze najít společnou řeč. Komunikovat ale zdaleka ne znamená pouze předávat informace, každé vyjádření je současně zprá vou o osobě komunikujícího, jeho momentálního rozpoložení, postoji k diskutované problematice, o jeho vztahu ke svému komunikačnímu protějšku a také signálem k nějaké akci. Komunikace je tak centrálním bodem řešení (zvládání) jakékoliv situace. Skutečnost, že člověk žije ve společnosti jiných lidí, nebo dokonce že je na ně přímo odkázán, ho předurčuje k tomu, aby se s nimi do rozumíval, komunikoval s nimi. Chaos, který by nastal, kdyby spolu jednotliví členové jakékoliv společnosti nekomunikovali, si lze jen velmi těžko představit. Ostatně si ho ani představit nemusíme. Takový živo čišný druh, který by nebyl schopen dorozumívání, by pravděpodobně velmi brzy po svém vzniku vyhynul.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220627