Jakoby se zlo utrhlo ze řetězu. Koncem září se v Mnichově sešly hlavy čtyř velmocí a rozhodly o odloučení pohraničních částí Československa a jejich přidělení k nově vznikající Německé říši. To už nebyla jen hrozba. Suverenita státu byla podkopána ve svých základech a po Rakousku se další národ ocitl tváří v tvář své zkáze. Druhá republika. Tak se říkalo Čechám od prvních říjnových dnů toho roku. Byla to doba neskonalého ponížení a nejistoty. Nádraží byla plná rodin vyhnaných ze Sudet. Vzrostla nezaměstnanost. A armáda, ve kterou tolik lidí věřilo, vyklízela bojiště chamtivému nepříteli bez boje. Všude po Praze stály ozbrojené kolony, všude seděly hloučky zrazených vojáků. Bylo těžké dívat se na to a nepropadnout skepsi. Ale život měl jít dál. Vše mělo fungovat, jakoby se nic nestalo. Továrny vyrábět, lidé pracovat. Kolem Slovanského domu projel černý vůz. Zahnul doprava a zastavil před bankovním domem. Daniel vystoupil na chodník. Nasadil
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220268
si klobouk, zapnul kabát a vešel do budovy Národní banky. Namířil rovnou k přepážce státní loterie a podal tiket úředníkovi. Ten ho s úsměvem přijal a pečlivě se na něj zadíval. Pak dlouze pohlédl na jeho majitele. Přestal se usmívat. Když znovu jeho oči sklouzly k číslům na tiketu a pak ještě zpět, Daniel už to nevydržel. „Něco snad není v pořádku?“ zeptal se. Úředník se mu podíval přímo do očí. „Jste jediný, komu tahle čísla přinesla štěstí.“ „Jak to myslíte?“ divil se Daniel. „Vsadil jste datum dne, kdy nás zradili.“ Daniel se překvapeně naklonil přes pult, aby se na čísla, která vsadil, podíval. Bylo to tak. Číslo bylo 2-9-0-9-1-9-3-8. 29. 9. 1938. Jak to jen mohl přehlédnout? „Ten…!“ ujelo mu. Jeho pěsti se sevřely, koutky úst se rozšířily zlostí. Muž za přepážkou se polekal. „Promiňte,“ omlouval se. „Je to jenom náhoda,“ úředník se chápavě pousmál a odešel pro ředitele banky, který musel výplatu výhry potvrdit. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220268
Ředitel Národní banky byl vysoký muž tak kolem padesátky. Poněkud pohublý a s nonšalantním vystupováním. Hned jak se představil, pozval Daniela k sobě do kanceláře. I když Daniel viděl mnoho krásných kanceláří, tato na něj udělala skutečný dojem. Vše bylo obložené třešňovým dřevem. I klenby na stropě. Koberce a tapety se neuvěřitelně doplňovaly odstíny barev od světle modré až po sytě zelenou se zlatými šupinkami. Na oknech byly naaranžované těžké závěsy a v samém středu nad pracovním stolem ze skleněné kopule visel křišťálový lustr. Byla to neskutečná nádhera. „Posaďte se prosím,“ vyzval ho ředitel a nabídl mu doutník. „Dovolte, abych vám pogratuloval,“ udělal drobnou pauzu a počkal, až se Daniel posadí. „Právě jste vyhrál jeden milion československých korun, jste nadmíru šťastný muž.“ „Když vidím, co se děje, tak se moc šťastný necítím,“ odvětil Daniel a odcvakl špičku doutníku. Ředitel se k němu naklonil, aby mu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220268