že celý program rychle uběhl a bylo to pro ně docela příjemné, a tvůrce programu tak v důsledku naplní princip etického zacházení s klienty. Požadavek na „přesnost“ můžeme zohlednit při testování výkonnostních charakteristik – jestliže budeme například posuzovat obecnou schopnost řešení problémů u dvou kandidátů na pozici a jednomu z nich zadáme test měřící toto kritérium na začátku tříhodinového programu, bude ve zcela jiné situaci než jeho kolega, který stejný test dostane na konci dne. Pokud si navíc vytváříme osobní normu (a to bychom v rámci kvalitativní diagnostiky měli), budeme moci lépe srovnávat ty testované, kteří dostanou test ve stejné situaci. Platí tedy požadavek zadávat stejné kategorie technik pokud možná ve stejném bodě programu. Zvláště citlivé jsou na zkreslení právě výkonové testy, které zadáváme nejlépe brzy po začátku programu. Naopak techniky vyžadující týmovou komunikaci a spolupráci je výhodné zadat, až když mají účastníci celý program skoro za sebou – tehdy nám zároveň mohou poskytnout materiál pro testování hypotéz, které se v průběhu programu nahromadily. Skupinovou práci je tedy výhodné zadávat spíš na konci programu. Někdy chceme, aby účastníci projevili hodně komunikačních a sociálních dovedností v průběhu celého programu; v takovém případě je vhodné zařadit jednu techniku skupinové spolupráce jako úvodní. Požadavek srozumitelnosti se dá naplnit střídavým zaměřením programu na konkrétnější nebo obecnější charakteristiky. Psychika hodnotitele i hodnoceného je uspořádaná – máme tendenci postupovat od obecného ke konkrétnímu nebo od částí k celku. Je efektivní, když program svými metodami těmto tendencím odpovídá. Obě strany se pak cítí jistější a diagnostika lépe probíhá. Naplnění charakteristiky od obecného ke konkrétnímu můžeme například dobře zvládnout zařazením obecných otázek („Tak nám prosím o sobě něco řekněte…“) v úvodu rozhovoru a postupným zužováním ke konkrétním tématům, nebo zařazením obecné osobnostní psychodiagnostiky v úvodu programu. Jestliže chceme využít trendu od konkrétního k obecnému, můžeme jej uplatnit například v závěrečných písemných pracích účastníků DC nebo v již výše zmíněném zařazení skupinové práce na konec assessment centra – a v závěru mohou účastníci pracovat na úloze se sjednocujícím, zobecňujícím tématem (např. „Jak podporovat motivaci u obchodníků“ po předchozích modelových dialozích s obchodníkem). Požadavek na vyplnění programu je žádoucí zejména u skupinových AC/DC, a to tehdy, když do nich potřebujeme zavést moment individuální modelové situace – například si chceme poslechnout prezentaci, dialog v nějaké roli, odpovědi na otázky, a nechceme, aby ho slyšeli ostatní. V takovém případě si účastníky postupně zveme do jiné místnosti a zadáme mezitím celé skupině práci „tužka-papír“, od které je můžeme vyrušit. Vznikne tak blok technik, při nichž účastníci pracují na několika úkolech zároveň; budou-li techniky zadány citlivě, účastníci je dokážou zvládnout a současně nedojde ke zbytečnému protahování programu. V tabulce 4.5 uvádíme typický program metody assessment centrum, která může tyto trendy ilustrovat.
——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220250