Část iii. Translatologie včera a dnes /Translation Studies yesterday and today
[Levý] převzal východiska ruského formalismu, aplikoval je na překlad a ukázal, jak jsou formalistické strukturní zákony ukotveny v dějinách […] Levého formalistické kořeny odhaluje pro něj charakteristická lingvistická metodologie – začal u jazykových rozdílů v překladu, kde navázal na svého kolegu Romana Jakobsona, který položil základy v On Linguistic Aspects of Translation (1959) a který opustil Moskvu, aby pomohl založit Pražskou lingvistickou školu […] Levý také do své teorie zapojil interpretační hledisko, přičemž se opřel o hypotézu Willarda Quinea. (Gentzler 2001: 90, překl. ZJ) Translatologové se vyhýbali teoretizaci vztahu mezi obsahem a formou […] literární text se izoluje od jiných společensko-politických faktorů. Slova přestávají odkazovat k reálnému životu […] Umění se tak stává autonomním, protože vnímání literárnosti díla se přímo váže na uvědomování si formy. Právě tato vlastnost obracení pozornosti na samotnou formu je to, čeho si teorie váží a co má být přeloženo […] Protože Levý a jiní inklinovali k preskripci, zůstávají tu nezodpovězené otázky týkající se hodnocení. Kdo posuzuje adekvátnost stylistických substitucí? (Gentzler 2001: 90, překl. ZJ)
První ukázka svědčí o zkreslení, ale snad i o tom, že autor si nevšiml, že Levý v interpretaci vychází z fenomenologických základů evropského původu. Druhá ukázka je z konce kapitoly o české a slovenské teorii překladu, za níž následuje kapitola o vlámské a holandské teorii, které na rozdíl od Čechů a Slováků podle Gentzlera zapojily společenskopolitický kontext. Poslední dvě věty naznačují, že si autor všímá integrované axiologie (společenské hodnoty překladu), avšak nechápe ji na pozadí českého strukturalistického kontextu recepce. Levý totiž říká: Řekneme-li, že překlad je reprodukce a že překládání je původně tvůrčí proces, vytváříme definici normativní, říkáme, jaký překlad má být. Normativní definici by odpovídal překlad ideální. Čím je slabší, tím je od ní více vzdálen. (Levý 1983: 84)
Z ukázek je patrné, že stereotyp začleňování Pražské školy k ruskému formalismu vede k redukci jejího zaměření na jazykovou formu, což se odráží i na interpretaci Levého. Specifický strukturální a sociosémiotický aspekt jako kdyby neexistoval, estetika díla a překladu je chápána jako ruská formální literárnost. Přitom Levý říká, že dílo je strukturou spojující obsah a formu20, explicitně mluví o funkci ideově-estetické (kde již z názvu vyplývá, že na rozdíl od kantovského ruského formalismu spojila pražská estetika Kanta s Hegelem) a zásadně váže překlad na subjekty a kontext; prostě vychází z našeho strukturalismu své doby, kdy už i situace v Rusku byla poněkud jiná než v prvním období formalismu. Pro zajímavost připomeňme Grygarův komentář (1999: 22): Rozmach strukturalisticky zaměřené metodologie ve společenských vědách v sovětském Rusku 60. let, doprovázený iniciativním rozvíjením výzkumů v oblasti obecné i speciální sémiotiky, navázal především na tradici domácí formální metody […], ale působení českého strukturalismu na ruský (sovětský) strukturalismus bylo nesporné, i když tento inspirační zdroj nebylo možné z ideologických důvodů uvádět.
20
„Přeložit dílo znamená vyjádřit je v jeho jednotě obsahu a formy jiným jazykovým materiálem.“ (Levý 1983: 118)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220227