Část iii. Translatologie včera a dnes /Translation Studies yesterday and today
[Levý] převzal východiska ruského formalismu, aplikoval je na překlad a ukázal, jak jsou formalistické strukturní zákony ukotveny v dějinách […] Levého formalistické kořeny odhaluje pro něj charakteristická lingvistická metodologie – začal u jazykových rozdílů v překladu, kde navázal na svého kolegu Romana Jakobsona, který položil základy v On Linguistic Aspects of Translation (1959) a který opustil Moskvu, aby pomohl založit Pražskou lingvistickou školu […] Levý také do své teorie zapojil interpretační hledisko, přičemž se opřel o hypotézu Willarda Quinea. (Gentzler 2001: 90, překl. ZJ) Translatologové se vyhýbali teoretizaci vztahu mezi obsahem a formou […] literární text se izoluje od jiných společensko-politických faktorů. Slova přestávají odkazovat k reálnému životu […] Umění se tak stává autonomním, protože vnímání literárnosti díla se přímo váže na uvědomování si formy. Právě tato vlastnost obracení pozornosti na samotnou formu je to, čeho si teorie váží a co má být přeloženo […] Protože Levý a jiní inklinovali k preskripci, zůstávají tu nezodpovězené otázky týkající se hodnocení. Kdo posuzuje adekvátnost stylistických substitucí? (Gentzler 2001: 90, překl. ZJ)
První ukázka svědčí o zkreslení, ale snad i o tom, že autor si nevšiml, že Levý v interpretaci vychází z fenomenologických základů evropského původu. Druhá ukázka je z konce kapitoly o české a slovenské teorii překladu, za níž následuje kapitola o vlámské a holandské teorii, které na rozdíl od Čechů a Slováků podle Gentzlera zapojily společenskopolitický kontext. Poslední dvě věty naznačují, že si autor všímá integrované axiologie (společenské hodnoty překladu), avšak nechápe ji na pozadí českého strukturalistického kontextu recepce. Levý totiž říká: Řekneme-li, že překlad je reprodukce a že překládání je původně tvůrčí proces, vytváříme definici normativní, říkáme, jaký překlad má být. Normativní definici by odpovídal překlad ideální. Čím je slabší, tím je od ní více vzdálen. (Levý 1983: 84)
Z ukázek je patrné, že stereotyp začleňování Pražské školy k ruskému formalismu vede k redukci jejího zaměření na jazykovou formu, což se odráží i na interpretaci Levého. Specifický strukturální a sociosémiotický aspekt jako kdyby neexistoval, estetika díla a překladu je chápána jako ruská formální literárnost. Přitom Levý říká, že dílo je strukturou spojující obsah a formu20, explicitně mluví o funkci ideově-estetické (kde již z názvu vyplývá, že na rozdíl od kantovského ruského formalismu spojila pražská estetika Kanta s Hegelem) a zásadně váže překlad na subjekty a kontext; prostě vychází z našeho strukturalismu své doby, kdy už i situace v Rusku byla poněkud jiná než v prvním období formalismu. Pro zajímavost připomeňme Grygarův komentář (1999: 22): Rozmach strukturalisticky zaměřené metodologie ve společenských vědách v sovětském Rusku 60. let, doprovázený iniciativním rozvíjením výzkumů v oblasti obecné i speciální sémiotiky, navázal především na tradici domácí formální metody […], ale působení českého strukturalismu na ruský (sovětský) strukturalismus bylo nesporné, i když tento inspirační zdroj nebylo možné z ideologických důvodů uvádět.
20
„Přeložit dílo znamená vyjádřit je v jeho jednotě obsahu a formy jiným jazykovým materiálem.“ (Levý 1983: 118)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220227
V čem stagnuje česká translatologie: dva pohledy na českou teorii překladu a její východiska
Neznalost českého strukturalismu a jeho metodologických kořenů je však v západní translatologii všeobecným jevem.21 Silně se projevila v druhé polovině 90. let a na přelomu tohoto století, kdy došlo ke kritice pozitivismu a dvěma posledním obratům, ideologickému a sociologickému. Kritika nejsilnější západní teorie polysystému tak postihla i teorie české a slovenské, protože jsou rovněž traktovány jako formalistické a deskriptivní, tedy nutně pozitivistické. Z našeho pohledu došlo celkově k poněkud absurdním implikacím, např.: (1) Ruský formalismus a francouzský strukturalismus jsou překonány, proto je překonán i český strukturalismus, na němž je vybudována teorie Levého, aniž je známo, že český strukturalismus byl jiný. (2) Empirický pozitivismus je kritizován, proto jsou kritizováni deskriptivisté včetně Levého, jelikož není známo, jak se český strukturalismus od tohoto pozitivismu lišil. (3) Do vědy nastoupil zájem o vnější kontext, ideologii, sociologii, konstruktivismus, činitelskost (human agency), dialektiku (místo statických dichotomií), neurčitost významu (objevena je recepční teorie Kostnické školy) atd. Povědomí o tom, že toto vše český strukturalismus pokrývá, v západní translatologii neexistuje, alespoň pokud jde o publikace v tomto oboru. (4) Funkcionalismus je v západní translatologii spojován pouze s německou teorií skoposu a s izraelskou teorií polysystému; za jednotlivé představitele mimo tyto školy jsou považováni Nida, Newmark, Hatim a Mason. Funkční základ pražského strukturalismu je ignorován, což jen přispívá ke zjednodušujícímu zařazení Levého pod formalismus. (5) Podle Levého (1983: 93) je překlad nevyhnutelným jazykovým i kulturním „hybridem“ – tento pojem je novým objevem severoamerických literárních komparatistů, kteří ho však jako Levý nepojímají strukturně a dialekticky. (6) Požadavky „teorie pro praxi“, zahrnutí axiologie a explanace do teorie se staly translatologickým sloganem nového tisíciletí; své ztělesnění našly již v Levého pracích, což však není známo či přiznáno. V této souvislosti stojí za připomenutí alespoň některá naše východiska, která jsou v dnešní translatologii (a humanitních vědách) aktuální a nově objevovaná22, aniž se ví, že patří k českému strukturalismu.
21 22
Na stav neznalosti českého strukturalismu si stěžují i bohemisté (např. Volek 2006, Sládek 2006, Doležel 2006a). Viz např. Pym (2006: 2–25), Wolfová a Fukariová (2007: 1–36), Hermans (2007: 57–75), Chesterman (2006: 12n, 2007: 171–183) a speciální sborníky k metodologii pod redakcí Hermanse (2002) a Olohanové (2000).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220227
Část iii. Translatologie včera a dnes /Translation Studies yesterday and today
Epistemologie a kritika pozitivismu Poststrukturalismus, který od poloviny 70. let následoval jako součást proudu postmoderny, si podle Sládka (2006: 9) nevšiml, že se strukturální myšlení mezitím „konstituovalo v různých vědních disciplínách do podoby mnoha filozofických, teoretických a metodologických koncepcí a proudů“ a je otázkou, co český strukturalismus může nabídnout nyní po věku poststrukturalismu. Doležel (2006b: 15–16) proto navrhuje konfrontovat současný neostrukturalismus s antistrukturalismem, zastoupeným kritiky, kteří nerespektují základní vědecké principy, podávají strukturalismus ve stereotypně zkreslujících generalizacích, neznají literaturu předmětu a navíc jsou nezaslouženě považováni za neomylné autority a obdivováni. Grygar (1999) k celkové situaci poznamenává: V poslední době se v některých oblastech literární vědy setkáváme s názorem, že nastává poststrukturalistické období, že jsme svědky „střídání paradigmatu“ v metodologii věd a že tedy strukturalistické směry se stávají minulostí […] Vědy se vyvíjejí spolu s novým materiálem, s novými pracovními hypotézami, s novými metodologickým a filozofickými postupy, myšlenkami, kategoriemi. Ale to vůbec neznamená, že by tento pohyb rušil samy metodologické, noetické základy určitého vědeckého proudu. […] Dívá-li se někdo na vývoj vědeckého poznání jako na střídání mód a pociťuje-li občas potřebu vyměnit kabát, je to jeho věc […] Bohužel, polemiky proti strukturalismu neměly pranic společného s běžnými pravidly vědecké diskuse. Byly doprovázeny rachotem ideologických bubnů a podobaly se pohřbívání za živa […] (Grygar 1999: 6–8)
Tímto obdobím prošla a prochází i západní translatologie provázena zkreslujícími generalizacemi obdobných populárních autorit jdoucích s módou bez dostatečných znalostí. Po povrchní kritice pozitivistické lineární kauzativity, objektivity, esencialismu, binarity, uzavřenosti a statičnosti systémů atd. se dává přednost hledání souvislostí v kontextu bez nároku na přesné stanovení množiny příčin – právě toto však bylo a je základem české metodologie a teorie Levého. Čeští strukturalisté byli na otázku metodologie velmi citliví a omezenosti pozitivistického deskriptivismu i vlastních limitů si byli vědomi. Strukturalismus se také opíral o systémovou otevřenost a dynamiku i o systémovou hierarchii; interakce otevřených systémů v horizontální a vertikální rovině (i napříč) byla samozřejmostí, neustálé přetváření struktur bylo chápáno dialekticky, ale vnitřní stavba systémů nebyla redukována na vnější vztahy, nebo naopak od nich izolována. Levý, u vědomí možných epistemologických problémů, poznamenává toto a předkládá svůj generativní model: Heslem pozitivismu bylo „savoir pour prévoir“, program protipozitivistické fáze vědy, ve které dnes jsme, by bylo možno formulovat jako „savoir pour construire“. Strukturalistické tendence ve vědních disciplínách zabývajících se složitějšími jevy měly jednu společnou tezi: postavily proti pozitivistické kauzalitě pojem funkce, tj. nesnaží se zjišťovat příčinu jevů, ale jejich pozici ve vyšším celku. Funkční hledisko je při rozboru systémů účelnější, prostě již proto, že vede ke zkoumání vnitřní stavby systémů, a ne jen jejich
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220227