Týc panáčky na semaforu, mají tito pánové vystaráno. To je bulvarizace v praxi, protože řada umělců tento příkaz doby dobře pochopila a přizpůsobila tomu často svou aktivitu. Další bolestí, která souvisí s bulvarizací zdejších médií, je malý prostor pro umělecké žánry, které jsou údajně minoritní. Takové hodnocení ale zpravidla obdrží jen proto, že nezajímají management příslušného média. Takto je u nás postižena především vážná hudba, která je jinak všude ve světě ve středu zájmu; koncertní sály jsou vyprodané a pravidelně hodnocené jsou nejen velké a známé orchestry. Na tento přístup doplatilo i výtvarné umění: Není to tak dávno, kdy bylo jaksi obecně rozhodnuto, že deníky výtvarné redaktory nepotřebují, ti stávající byli vyhozeni a obor se začal „řešit“ na koleně. Omezování kulturního dění na film a populární hudbu je velký nešvar českých médií, jenže s ním prakticky nelze hnout. Dramatická umění mají určitou výhodu, že je jaksi nelze provozovat bez herců, pěvců a tanečníků, což jsou z větší části lidé známí širší veřejnosti. Přesto bylo vždy dost těžké prosadit větší rozhovor s neznámým mladým umělcem, který vzbudil pozornost v určitém okruhu. Vzpomínám si na zjevení Richarda Krajča, který se předvedl jako herecký typ emotivního mladíka, typ, na který se v té době už dlouho čekalo. Tehdy hrál ještě jako student ostravské konzervatoře v Divadle Petra Bezruče Hamleta a představení byla na dlouho dopředu vyprodaná. Jeho úplně první rozhovor v celostátním deníku byl hodnocen spíše negativně („nikdo ho nezná“). Za čtyři měsíce byly rozhovory s ním prakticky všude. Tato skutečnost souvisí s malou důvěrou vedení médií ve schopnosti svých redaktorů, v jejich cit pro obor a orientaci v něm. A tak je dodnes těžké texty přicházející s něčím novým, neotřelým, málo známým, ale kvalitním prosadit ve větším rozsahu a přesvědčit editory, že mají potenciál otvíracího materiálu na stránce.
–98–
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220226