Celá ochabne. Svět se do ní dere očima, ušima, nosem, jazykem i pokožkou. Je ho příliš a nedá se zastavit. Dívka zavře oči, ale světlo jí i tak padá na víčka a v mozku jí z něj vznikají třpytivé barevné obrazce. Tak oči zase otevře. Nevzdává se, pozoruje a začíná rozumět. Míjí budovy ze dřeva a blyštivého kovu postavené na betonových základech. Všechny mají stejný tvar, jsou hranaté a většinou mají tu stejnou barvu — tmavě zelenou. Nikdo se nepokusil je nějak zkrášlit. Jde o jejich funkci. To stejné platí pro pletivový plot, tyčící se v dálce čtyři metry vysoko a lemující všechny stavby, které Melanie vidí. Na vršku má ostnatý drát, připevněný na betonové pylony v úhlu asi třiceti stupňů. Potkají pár vojáků a ti je sledují, jak odcházejí, a občas seržantovi zasalutují. Ale nemluví na něj ani se nehnou z místa. Zbraně mají v pohotovosti. Sledují plot a brány. Melanie tahle pozorování nechá, aby se jí v mysli propojila. A když se tak stane, vynoří se jejich možný význam. Přijdou k další budově, kde stojí na stráži dva vojáci. Jeden z nich jim otevře dveře. Ten další — muž se zrzavými vlasy — rázně zasalutuje. „Budete pro ni potřebovat další stráž, pane?“ ptá se. „Když budu něco potřebovat, Gallaghere, řeknu si o to,“ zavrčí seržant. „Ano, pane!“ Vejdou dovnitř a zvuk seržantových kroků se okamžitě změní — zesílí a má tlumenou ozvěnu. Na podlaze jsou dlaždice. Seržant čeká a Melanie ví na co. Je to sprcha, stejná jako v hlavní budově. Spustí se chemický sprej a snáší se na ně dolů. Tahle sprcha ale trvá déle než ta obvyklá. Sprchové hlavice se hýbají, sjíždí dolů po kovových kolejnicích a přitom
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220121