jiří hájíček
98
když jí bylo deset. Pihy na nose, culík, gumička s červenou plastovou beruškou. Neměli z dětství ani žádné fotky. Aspoň Zbyněk o žádných nevěděl. „Podle katastru to stavební parcela zatím není, ale až ti Rajtar dá ty papíry, snad budeme vědět víc. Nechám pak udělat odhad ceny a zavolám právníkovi. Znám ho dobře, dělal i pro univerzitu.“ „A co ještě Pepík říkal?“ „Ten mi toho navyprávěl. O svý rodině a tak. Jako nejlepšímu kámošovi. Přitom si pamatuju, že mě vždycky nesnášel.“ „Jasně že jo. To bylo kvůli mně.“ „Kvůli tobě?“ Podívala se na něj. Ušklíbla se nad jeho nechápavým pohledem. „Seš blbej? Nebo už si na nic nepamatuješ?“ „Myslel jsem, že mě nemá rád, protože jsem přespolní. A protože jsem bejval levej na fotbal.“ Zakroutila nad ním hlavou. „Šel po mně už od mejch čtrnácti,“ řekla tiše. „Jak po tobě šel?“ Zatvářila se otráveně. „No jak… chtěl mě přefiknout. Naposledy to zkusil, když mi bylo asi sedmnáct, to už jsme to… začali spolu, přece. Sápal se tehdy po mně dost drsně, a to už jeho Madla v tý době běhala po vsi s bubnem. Musel si ji vzít, pamatuješ?“ „Proč jsi mi to tehdy neřekla?“ „Protože jsem tě měla ráda.“ „To nechápu…“ „Přizabil by tě, ty chytrej! Vážil jsi padesát kilo i s postelí a on byl už tehdy chlap, co měl metrák.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS220120